Měla jste i vy někdy podobně zuřivého pronásledovatele?
Měla. Tenkrát se mi ale nedostalo žádné pomoci. I když jsem to nahlásila na policii, řekli mi, že pokud se mi nic nestalo, tak se bohužel nedá nic dělat. Můj „fanoušek“ na mě pravidelně čekal před divadlem a musím říct, že jsem se začala opravdu bát. Kdykoliv jsem se někde otočila, stál tam. Věděl, v kolik končím. Když jsem odcházela z televize, seděl u dveří. A dokonce jednou zazvonil i u naší branky.

Jak to dopadlo?
Pak se mi v divadle začaly ztrácet věci. Dokonce se se mnou sešli tenkrát nějací kriminalisté. Chtěli po mně popis a díky němu jsem zřejmě napomohla k jeho dopadení. Navrhovali mi, jestli nechci dělat volavku. To jsem ale odmítla.

Měla jste tehdy s sebou někoho, kdo by vás chránil?
Tenkrát se nedalo dělat vůbec nic. A ochranu? To, že by se mnou někdo trávil tolik hodin a jezdil se mnou do rádia nebo televize, nebylo možné. A navíc jsem dospělá. Nebylo to ale vůbec příjemné.

Určitě jste musela konzultovat reakce vaší postavy Jitky Farské, která se stala obětí pronásledování, s nějakou organizací zabývající se stalkingem...
Navštívila jsem Bílý kruh bezpečí. Myslím, že to má opravdu nejvíc propracované. Lidé ale většinou mají ve svém okolí různé nadace a organizace, na které se s podobným problémem můžou obrátit. A možná o tom ani neví. V Bílém kruhu jsem se přesvědčila, že se vám rozhodně nestane, pokud se na ně obrátíte s prosbou o pomoc, že byste se musela bavit s někým, s kým se ani nechcete setkat. Jsou tam k dispozici psychologové, právníci i policisté. A můžete tam i zavolat. Opravdu mě překvapilo, jak je to dokonalá organizace.

Ilona Svobodová (48)

Autor: Michal Protivanský

Vysvětlili vám také, jak se proti pronásledování bránit?
Ano. Teď můžu být hrozně chytrá, protože jsem poučená. Když vás někdo bombarduje esemeskami nebo e-maily, tak vlastně už to, že si je uložíte, je důkaz. Dřív nic takového neexistovalo, dokonce ani děti nebo jiní rodinní příslušníci nebyli braní jako svědkové. Je to znatelný posun. Naštěstí už konečně došlo i na trestní odpovědnost.

Existuje nějaká obecná charakteristika stalkera?
Je fakt, že u těchto lidí asi nezáleží ani na věku, ani na inteligenci. Pachatelé jsou většinou lidé, kteří se nějak touží vyrovnat své oběti. Chtějí být stejně vidět, chtějí se cítit stejně slavní. Mají pocit, že se jim v životě něco nepovedlo a a že nejsou dostatečně dobří. Ale stalking postihuje také velké procento mužů. I ženy můžou pronásledovat.
Je dobře, že se o tomto problému začalo konečně mluvit. I když za nás stalking existoval také. Říkalo se ale, že je ten člověk buď žárlivý, nebo je chudinka a trpí za to, že jste ho opustila, nebo nechtěla. Ale nikdy se to takhle nepojmenovávalo.

Vrátím se ještě k vaší osobní zkušenosti. Jsou podobné případy pronásledování ve vaší branži běžné?
Asi ano, jsme víc vidět. Časté je také to, že si vás lidé ztotožňují s postavou, kterou hrajete.
Navíc, já jezdím metrem, protože v Dejvicích je věčně zácpa a je legrační, jak mi lidé často sdělují různé věci. A třeba se mě ptají, proč jsem něco neudělala jinak. Jenže já vůbec nevím, o co jde… Akorát tuhle mi nějaká paní říkala. „Vy jste tam nějaká usedlá. Přitom máte na té hlavě takový optimistický bordel.“

Taková reakce vás musela potěšit. Prý i vám připadá Jitka příliš usedlá.
To se brzy změní. Po tom, co teď prožije, by mohla být konečně víc samostatná. Ty puťky už máme snad za sebou.

Vy sama jste docela akční a máte spoustu zájmů. Co říkáte na to, že hodně žen vašeho věku rezignuje na své koníčky a plány a jen opečovává svou rodinu?
Já si myslím, že nikdo asi nemá méně času, než mám já. A podle mne je to jen výmluva, že nemůžou chodit cvičit, nebo na angličtinu. Protože když si to domluvíte a zaplatíte dopředu, tak mě osobně to slušnost nedovolí, abych se omluvila a nešla tam. Když si to zařídíte, pak je hloupost tam nejít a vymlouvat se na svou lenost. Fakt je, že se pak všechno učím za pochodu. Texty a slovíčka například v metru a tramvaji.

Ondřej Pavelka hraje v seriálu bývalého manžela.

Autor: archiv TV NOVA

A necítíte se ze všeho být někdy uštvaná?
Ano. Před dvěma lety jsem sebou švihla na natáčení, takže od té doby vážím nabídky a neberu úplně všechno. Taky si dokážu říct o volný víkend. O Velikonocích se většinou snažím cestovat. A o Vánocích jezdíme na hory.

Dokážete úplně vypnout?
Ne. Co to je, vypnout? Teď jsem měla volný víkend a umyla jsem všechna okna, přesadila kytky, a pak jsem jezdila do OBI vracet věci, které jsem koupila špatně.

Nebojí se vás někdy vaše rodina, když jste taková nezkrotná?
Oni jsou rádi, že mají aktivní matku. Sami jsou taky aktivní. A po světě jezdíme i společně.

Váš muž (hudebník Petr Skoumal – pozn. red.) je o dvaadvacet let starší. Myslíte, že mladší žena dokáže staršího muže „omladit“?
Záleží na tom, jaká je to žena a jaký muž. Asi je rozdíl, když si dvacetiletá holka vezme pětačtyřicátníka a pak s ním stárne. My jsem se brali už po několika nevydařených vztazích a manželstvích. To je asi o něčem jiném. Nebyla jsem sice už mladinká, ale asi jsem svého muže doopravdy trochu „omladila“. I on se nadchl pro lyžování. Celá rodina pak uvítala, že jsem zrušila zásadní svátky a že společně cestujeme a lyžujeme.

A co vy? Řešíte někdy přibývající roky?
Léta putují, to je pravda. Ale je zvláštní, že bych se nikdy nechtěla vrátit do doby, kdy mi bylo dvacet. A možná ani třicet. Protože děti jsou už konečně velké a můžu s nimi jít do hospody, můžu s nimi cestovat a povídat si o čemkoliv, a přitom nechodím o berlích. Proto si myslím, že je to ten nejhezčí věk. A zvlášť když cvičíte a trošku se o sebe staráte. A navíc: mám i starší kamarádky. Některé třeba o dvacet let. A ony mě vždycky nabijí takovým elánem, že pokud člověk nemá nějakou zásadní a vážnou chorobu, tak si všechny ty roky od čtyřicítky nahoru může skutečně užívat.

3 NEJ Ilony Svobodové Nejoblíbenější nápoj: „Voda a bílé suché víno.“ Při našem rozhovoru jsme popíjeli suché bílé víno a vodu, oblíbený Ilonin nápoj. Autor: Michal Protivanský Nejhezčí knížka: „Khaled Hosseini: Tisíce planoucích sluncí.“ Nepostradatelná věc: „Nesmí mi chybět jelení lůj.“