2°C
Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Znáte to z vlastní zkušenosti?
Myslím si, že každý z nás je někdy zoufalý. U mě to nenastává tak často, ale jakmile se něco takového dostaví, situaci neumím řešit a jsem opravdu zoufalá. Koušu si nehty, rvu si záděrky do krve a často brečím. Když se vypláču, nakonec zjistím, že to tak hrozné nebylo. Naposledy jsem hodně brečela v letadle, když jsme letěli z Dubaje. Letadlo se naklánělo, prolétali jsme turbulencemi a já jsem svým nebohým dětem mačkala ručičky, až měly moje nehty zaťaté v rukou. Měla jsem pocit, že padáme.
Vy máte strach z létání?
Nebojím se létání, ale turbulence mě děsí, když se letadlo propadá. A nemám ráda vzlet a přistání. Takže se vlastně asi trochu létat bojím.
Jinak krizové situace řešíte s klidnou hlavou?
Rodinné krizové situace řeším celkem v klidu, ale pak se dokážu rozhysterčit kvůli banalitě, jako bylo to letadlo, protože všichni ostatní byli úplně v klidu. Nejhorší je, že já pištím a řvu a nechci, ale nejde to zastavit a stydím se.
Podívejte se na rozhovor s Alicí Bendovou o dětech:
Co pro vás kdy chlap udělal nejšílenějšího?
Těch zážitků mám docela dost. Myslím si, že když někoho odmítnete a jasně mu to řeknete, že je konec, a ten člověk sedí před vaším domem a sedí tam i druhý a i třetí den, tak to už je docela šílený. Je to už spoustu let, co se to stalo.
To trochu zavání stalkingem. Neměla jste někdy s nějakým fanouškem takový problém?
Nemám v tomhle smyslu žádnou negativní zkušenost. Naštěstí mám fanoušky, kteří mi svou přízeň prokazují kultivovaně, a mě jejich zájem těší, protože kdo ví, jak to bude za pár let.
Říká se, že po čtyřicítce se už za ženou přestanou otáčet muži, to ale asi nebude váš případ. Dostáváte, přestože jste zadaná, pozvánky na rande?
Občas ano a musím říct, že je to příjemné a že to těší každou ženu a je úplně jedno, kolik jí je. Pokud člověk, který o vás jeví zájem, není evidentní úchyl nebo zoufalec, tak to určitě potěší – takže muži, dělejte to dál! Musím přiznat, že jsem teď byla ve Španělsku na Tenerife a vyhraněně a cíleně po mně jeli jen staří španělští dědci – ale opravdu. Nad osmdesát! A ještě u toho klepali holemi, ale byli úžasní a mě potěšilo i to!
Jakou roli ve filmu hrajete a jaký byl při natáčení váš nejlepší zážitek?
Hraju maminku Olgy. Řekla bych, že to je moje vysněná postava. Knížku znám a četla jsem ji a dlouhou dobu jsem věděla, že by se měl film natáčet, a v duchu jsem si říkala, že to by byla krásná role – a ona mi přišla. Během natáčení jsem získala mnoho zkušeností, natáčet s Filipem Renčem je zážitek. Na place je děsný pedant a hrozně nás drtil, a to je dobře. Zážitky maskérské práce, nočního natáčení, kdy jsem rodila a prožívala to tak, že jsem si říkala, že snad porodím doopravdy, to je k nezaplacení!
Vaše role prožívá několik věkových stadií, že?
Od osmadvaceti až do šestašedesáti a musím říct, že filmařsky jsem si užila těch osmadvacet, protože to jsme natáčeli porod, a pohodlné mi bylo natáčení šestašedesáti. Neměla jsem žádné vycpávky, ale nosila jsem široké a pohodlné věci.
Neděsilo vás to, vidět se takhle zestárnout?
Ono to trvalo sedm hodin, takže jsem viděla celý průběh, a jak to vznikalo postupně, tak to bylo v pohodě. Nejvíc ze všeho mě děsil odlitek tváře. To jsem skoro neustála a málem ho neudělali. Jsem klaustrofobik, a když mi zalili obličej, nemohla jsem dýchat pusou, a když mi zalili i uši, tak to bylo k nevydržení. Ještě teď, když na to myslím, tak se nemůžu nadechnout. Brečela jsem pod tou maskou, třásla jsem se a museli mě dva chlapíci držet za ruce, abych věděla, že tam jsou a nenechají mě udusit. Dvacet minut jsem pod tím byla, peklo!
