Mámou na krátký čas
Je to už pět let, co naši rodinu postihla šílená tragédie. Tehdy měla moje dvojčata, dva chlapci, asi půl roku řidičský průkaz. Manžel jim sehnal celkem bezpečné auto, a oni s ním jezdili zprvu pod dohledem, později už sólo. Byli šikovní, muž si pochvaloval, že jsou v řízení po něm, že už stačí, jen aby se pořádně vyjezdili, a nebude se o ně bát. Na delší trasy a na dálnici jsme je zatím tehdy nepouštěli, měli povoleno jen naše městečko a okolí. Oba byli nadšení sportovci, takže se hlavně potřebovali dopravovat na tréninky.
Viděl naše auto
Nikdy nezapomenu na ten sychravý listopadový den. Byla jsem doma, chystala jsem večeři pro kluky, kteří se vždycky po tréninku vraceli hladoví jako vlci. Dbali na to, aby jídlo bylo vydatné, ale taky plné zeleniny a proteinů. Vím, jak mě někdy jejich urputnost v tomhle ohledu rozčilovala, ale co bych za to dala dnes – úplně všechno. Měli tenkrát dorazit v sedm večer, ale ještě v osm nebyli doma. S manželem jsme začali být nervózní. Navíc nebrali telefony, to u nich nebylo obvyklé. Obvolávali jsme jejich kamarády z atletiky, ale ti nám jen potvrdili, že po tréninku sedli do auta v běžný čas a mířili prý domů… V půl deváté někdo vytrvale zvonil u našeho bytu. Byl to soused, který se vracel domů stejnou cestou, jakou měli přijet kluci. Měl vytřeštěné oči, mluvil jako šílenec. Prý míjel dopravní nehodu a viděl tam naše auto. Nohy se mi podlomily a musela jsem si sednout na podlahu. A začala jsme nekontrolovatelně plakat. Muž se rozběhl se sousedem k autu a jeli na místo bouračky.
Bolest jsme společně nezvládli
Kluky tehdy odváželi ve vážném stavu, David na tom byl hůř než Jakub, tomu bohužel nedávali příliš šancí… První dny jsem se odmítala z nemocnice hnout, nedokázala jsem sedět doma a čekat na telefon. Musela jsem jim být poblíž. Třetí den po havárce Jakub odešel… Mozková smrt. Vůbec nevím, jak jsem zvládla dát ještě souhlas k poskytnutí orgánů na transplantaci. Modlila jsem se, ať to David zvládne. Vypadalo to zprvu docela nadějně, probudili ho z umělého spánku, zvládl se na mě usmát, viděla jsem to jako dobré znamení. Jenže desátý den se mu zastavilo srdce a lékařům se nepodařilo ho nahodit. Nevím, jak jsem následující dny prožila, vůbec si to nepamatuji. Doktoři mě jen pumpovali vysokými dávkami sedativ. Celý rok trvalo, než jsem byla schopná jakžtakž fungovat. Každopádně i teď spíš přežívám, než žiju. S mužem jsme se nakonec rozvedli, nějak jsme společně tu bolest nezvládli. Můžu jen doufat, že se mi někdy chuť do života vrátí, k tomu jedinému se upínám.
