Nevím, co se sebou
Vždycky jsem byla mámou, která pro svoje děti žila, a klidně bych za ně dýchala. Snažila jsem se jim dopřát absolutně bezstarostné dětství, ano, i cestičku jsem jim často velmi důkladně umetala. Spoustu vyřizování, které by už zvládly samy, jsem za ně řešila. Když se dostali potomci do potíží – syn byl bohužel součástí party, která slabší spolužáky šikanovala, tak jsem hned zařídila sezení u psycholožky, a omlouvala se rodičům, jejichž dětí se nevhodné chování dotýkalo…
Jeden, druhý, třetí
Měla jsem pocit, že jsem na tenhle svět přišla s posláním být dobrou mámou. I proto jsem porodila hned čtyři děti. Na mateřské jsem byla více jak deset let, a následující období ze mě byla a je žena v domácnosti. Muž nás naštěstí dokázal všechny bez problémů uživit, tedy za cenu, že jsme ho příliš nevídali. Ale já byla i tak šťastná, že můžu žít tak, jak jsem si přála, tak jsem to brala jako daň za to, že se máme všichni tak dobře. Kluci i dcera s námi jezdili i jako plnoletí rádi na dovolené, ani v tu dobu neplánovali, že náš velký dům opustí. Studovali, sportovali a vyhovovalo jim zázemí, které jsem jim zajišťovala. Pak to ale přišlo jako blesk z čistého nebe. Dva synové přišli s nápadem, že by na rok vyjeli studovat do zahraničí, jeden si přál jet do Norska, druhý do Kanady… Nechtěla jsem jim bránit, věděla jsem, že je to pro ně skvělá příležitost poznat svět, ale uvnitř jsem byla rozervaná. Aby toho nebylo málo, za pár měsíců nám dcera přišla představit partnera. Svěřili se, že už si sehnali garsonku a začnou spolu žít. Všechno se seběhlo rychle za sebou. Doma mi zůstal jen patnáctiletý benjamínek. Dům utichl a mně odpadla spousta povinností. První dny se mnou nebyla řeč, zavírala jsem se do ložnice a tam truchlila. Nic mě nebavilo, nic mi najednou nedávalo smysl. Rodina z toho byla špatná. Ze šťastné mámy a manželky se stal uzlíček nervů.
Skončila jsem na prášcích
Samozřejmě mě napadlo, že by mi pomohla práce a možnost chodit pravidelně mezi lidi, jenže já nic neumím, nikdy jsem pořádně nepracovala. V oboru mi dávno ujel vlak. Vůbec mě nenapadá, co by mě bavilo, co by mohlo být adekvátní náhradou za roli mámy. Už jsem byla i na pár sezeních u psychoterapeutky, od psychiatra jsem dostala antidepresiva. Cítím, že se můj stav pomalu zlepšuje, lépe spím i jím. Ale jak naložit dál se svým životem, to stále netuším. Muž je ze mě už otrávený, mám obavy, aby se moje rozpoložení nepodepsalo na stavu našeho manželství. Je mi jasné, že ho pesimistická a nemluvná žena může přestat bavit. Zkouším se alespoň angažovat jako dobrovolnice v nedalekém dětském domově, ale jde to ztuha, nevím, jestli je tohle moje cesta.
