Sestra mi zanechala syna
Vdávala jsem se poměrně mladá a brzy jsme si s manželem pořídili syna a dceru, ale náš vztah bohužel nevydržel, když bylo dětem šest a osm let, tak jsme se rozvedli. Zůstali jsme ovšem dobrými přáteli. Dnes už jsou potomci dospělí, mají své životy i bydlení a já si konečně začala užívat bezstarostného života s novým partnerem.
Nečekaná zpráva
Jenže moje bezstarostnost netrvala déle než dva roky. Jednoho dne totiž moje sestra, která měla tehdy osmiletého syna Adama (otec byl neznámý), oznámila mně a našim rodičům, že má agresivní formu rakoviny prsu. Hned se začala léčit a my se jí snažili maximálně pomoct. Vozili jsme ji na chemoterapie, střídali se v hlídání Adámka. Bohužel, nemoc byla silnější a nekompromisní – sestra za rok a půl zemřela.
Rozhodnutí bylo jasné
Život nás všech, Adámka, můj i rodičů, se zhroutil jako domeček z karet. Chvíli jsme se z toho dostávali, Adámek dokonce musel chodit k psychologovi. Nevěděli jsme, jak náš život bude vypadat dál, ale jedno bylo jisté – synovec zůstane u mě, tam nebylo o čem uvažovat. Byla jsem tím nejbližším člověkem, kterého po smrti své mámy měl.
Nový život
Přestože jsme se všichni snažili dělat všechno pro to, aby se náš život dostal aspoň trochu do normálu, bylo to opravdu náročné. Já jsem musela ze svého vytouženého pohodlí ihned přepnout do role náhradní mámy, babička s dědou, ač už nejsou nejmladší a mají své zdravotní problémy, se svému vnukovi každý den věnovali, a můj partner, který si představoval, že si našel ženu, se kterou už si bude jen užívat, musel skousnout, že najednou u mě nebyl na prvním místě, a že i on musel hodně vykročit ze své komfortní zóny.
Chtěl za mámou
A aby toho nebylo málo, Adámkovi asi úplně nepomohla sezení s psychologem. Když jsem jednou přišla večer domů z práce, přistihla jsem ho, jak se snaží spolykat prášky a odejít za svou maminkou. Naštěstí jich nestihl sníst moc, přivolaná záchranka ho odvezla do nemocnice a po vypláchnutí žaludku a krátké hospitalizaci ho převezli do psychiatrické léčebny. Všichni jsme byli naprosto vyčerpaní psychicky i fyzicky, vyčítali jsme si, co jsme udělali špatně, a nevěděli, co dál.
Odraz ode dna
Po pár týdnech začali Adámka pouštět domů na víkendy, později už mohl zůstat doma s námi, a docházeli jsme na terapie. Přestože nás doktoři ujišťovali, že už nic nehrozí, pokaždé, když jsem se vracela z práce a brala za kliku, děsila jsem se, co uvidím, jestli se něco nestalo. Naštěstí se synovec o sebevraždu už nikdy nepokusil, a my začali cítit, že se pomalu odrážíme ode dna a pomalinku se nám ulevuje.
Vytoužený návrat
Vše se začalo v rámci možností vracet do zajetých kolejí. Adam se vrátil do školy i do fotbalového týmu, a ačkoli se se smrtí své mámy jen tak rychle nevyrovná, je vidět, že ho zase začíná bavit život, chodí ven s kamarády, jezdí na turnaje, má zájem o věci kolem sebe. Já jsem sice pořád dost utahaná, ale hřeje mě skvělý pocit, že ač jsem život sestry zachránit nemohla, Adámkovi jsem ho zachránila, a jsem rozhodnutá, že mu ho chci vylepšit, jak jen to půjde.
Petra, Plzeň
