4°C
Po opakovaných břišních operacích má Klára na břiše opravdu velkou jizvu. "Když jsem to poprvé viděla, zjistila jsem, že jsem přišla o pupík. Strašně jsem brečela, bylo mi tenkrát 24 a takové tělo jsem pro sebe nechtěla. Myslela jsem si, že se budu stydět nosit bikiny, že mě nikdo nebude chtít a skončím sama," popisuje Klára.
Později si ale uvědomila, že na svou jizvu hledí ze špatného úhlu. Tam, kam se dostala – a že to někdy bylo hodně těžké – nešla přece zbytečně. Stálo ji to hodně sil, bolesti a nervů, její jizva je ale to, díky čemu je stále mezi námi. "Moje jizvy mi nejen zachránily život, ale taky mi pomohly být zase o kousek lepší verzí sebe sama."
Za jejím uvědoměním ale stojí ještě něco. "Když jsem se z pohledu na svou jizvu zhroutila, ležela jsem tehdy na pokoji s jednou paní. Řekla mi, že má rakovinu žaludku, na kterou se přišlo pozdě. Doufala, že se stihne rozloučit se svou rodinou i přáteli." Ten den Klára pochopila, že je to jen jizva. "Zatímco já řeším jizvu, o postel dál někdo řeší, jestli se stihne rozloučit."
Klára je nyní za svůj život vděčná a každý den si své štěstí uvědomuje. Je z ní usměvavá a krásná žena, která zdravotní komplikace řeší nadále, nic ale nevzdává a svému tělu bezmezně věří. Přece jen už toho zvládlo opravdu hodně a každá další jizva je jen symbolem další kapitoly, kterou Klára zvládla.
