2°C
Jak říká sama paní Alice, její rodiče Alexandr a Marta Knappovi si pro přivedení dítěte na svět nemohli vybrat horší dobu. Oba pocházeli z židovských rodin. Seznámili se v Praze, kde pracovali, a vzali se po roce 1932. "Narodila jsem se v květnu 1941, kdy už podmínky pro život Židů v protektorátu byly velmi omezené," vzpomíná paní Alice.
Její rodiče se snažili ze země utéct. "Nejspíš čekali, až trochu povyrostu, aby mohli utéct i se mnou. Údajně jim k útěku pomáhal otcův spolužák, který se nakonec asi zalekl a nesplnil, co měl," vypráví paní Alice. Během jedné cesty vlakem proběhly razie a kontrola cestujících. Rodiče Alice neměli povolení opouštět město, a tak byli zatčeni. "Moje maminka byla tak duchapřítomná, že mě stačila odložit na lavičku v parku," říká paní Alice.
Oba rodiče byli posláni do Malé pevnosti v Terezíně. Následně byli deportováni do Osvětimi, kde je zavraždili. Vedle několika fotografií má paní Alice dva korespondenční lístky z Malé pevnosti, které její maminka adresovala příbuzným do Prahy. Prosí v nich o Alicinu fotografii a také o to, aby holčičce obstarali zimní oblečení.
Život v Terezíně
Zhruba po půlroce stráveném v sirotčinci byla Alice deportována do ghetta v Terezíně, kde jako malá prožila téměř dva a půl roku. "Mě si už cestou do Terezína vyhlédla jistá paní Jägerová, která se o mě celou dobu starala. Pečovala o mě i v ghettu," vzpomíná paní Alice. Pamětnice patřila v táboře mezi takzvané ukázkové děti, které byly součástí terezínské kamufláže před návštěvou Mezinárodního červeného kříže.
I přes těžké onemocnění tyfem se Alici podařilo pobyt v terezínském sirotčinci přežít. Když Rudá armáda osvobodila Terezín, byly Alici téměř čtyři roky. Ujala se jí matčina sestra. "Editka mě vyhledala nejspíš přes Červený kříž. Odvezla mě do Lučence, odkud pocházela. Zakrátko jsme se přestěhovali do Levic. Tam jsem se Editce jednou ztratila. Našla mě v dešti v parku nějaká paní. Doma mě pak vykoupala v teplé vaně, to byla snad moje první koupel, s ní se mi spojuje vůně toaletního mýdla," vypráví paní Alice.
Náhradní rodiče
V roce 1947 se teta Edita rozhodla emigrovat do tehdejší Palestiny a šestiletou Alici předala manželům Klímovým k adopci. "Maminka se asi musela v hrobě obracet, že mě Editka předala cizím lidem. Editka ale nechtěla brát malé dítě s sebou do nejistoty," vypráví Alice. Manželé Klímovi také pocházeli z židovských rodin, oba přečkali válku v Anglii. "Nevlastní maminka Eva, která ovládala několik jazyků, pracovala jako spolupracovnice redakce BBC a nevlastní otec bojoval v Tobruku, ale o tom se už tehdy moc nesmělo mluvit," vzpomíná pamětnice. Alici adoptovali možná také kvůli tomu, aby si u úřadů "napravili válečný pobyt na Západě".
Se svými adoptivními rodiči se šestiletá Alice přestěhovala do Prahy. "Měla jsem začít chodit do školy, ale vůbec jsem neuměla česky. V Terezíně jsem mluvila spíš německy, s Editkou maďarsky, takže jsem místo do školy nastoupila v Praze do školky, abych se naučila česky," vypráví paní Alice.
Původně své nevlastní rodiče oslovovala křestními jmény, později jim začala říkat mami a tati. "Kvůli zvědavým dotazům spolužáků, kterým to bylo divné. Byla jsem vždy trochu jako exot. Vnímala jsem svou jinakost, například tmavé vlasy. Tvrdila jsem, že mí rodiče byli Maďaři," vzpomíná paní Alice. Styděla se také za své jméno, které dostala na počest Alice Masarykové.
Kovaná pionýrka
Své jinakosti se paní Alice bránila tím, že se stala, jak sama říká, "kovanou pionýrkou". Z toho přesvědčení ji vyléčila spolužačka na střední zdravotní škole Olga Kulčycká. "První ročník školy jsem musela bydlet na internátu. Obě jsme onemocněly angínou a ležely jsme spolu na marodce. Týden stačil a Olga mě svým vyprávěním o Sovětském svazu vyléčila z komunismu. Dokonce mi pak hrozil vyhazov ze školy, že jsem prý nabádala ostatní, aby se neučili ruštinu," vzpomíná pamětnice.
V roce 1956 zemřela Alicina nevlastní maminka Eva. Byla velmi nemocná, trpěla astmatem. Paní Alice tak převzala starost o domácnost a dokončila studium na střední zdravotní škole. Po celý život pracovala jako staniční zdravotní sestra v nemocnici. Její nevlastní otec se několik let po smrti paní Evy znovu oženil a emigroval do Izraele. S Alicí přerušil veškeré styky.
Po dokončení školy se paní Alice seznámila se svým budoucím manželem, kterého si v roce 1962 vzala. Vychovala tři syny a šťastné manželství jim vydrželo dodnes. V roce 1969 zvažovali emigraci do tehdejšího západního Německa. "Po několika týdnech jsme se rozhodli pro návrat. Manžel se těžce adaptuje na život jinde, necítil se zdravotně dobře, tak jsme jeli zpět. Našeho šestiletého syna jsme pak v Praze museli krotit, na hřišti vyprávěl, že jeho tatínek v Německu pracoval u Siemense," vzpomíná paní Alice.
Později se manželé, kterým režim nevyhovoval, zařídili podle svého – koupili chalupu v Orlických horách, kde trávili volný čas a věnovali se svým koníčkům. Paní Alice ustála nátlak kolegů z nemocnice, kteří jí výměnou za vstup do KSČ nabízeli vyšší plat a tykání s primářkou jako bonus. "Odpověděla jsem: Paní primářko, vy mi klidně tykejte, ale do partaje nejdu. Za to jsem na sebe hrdá," vypráví paní Alice.
Přestože svou matku nikdy nepoznala, považuje ji za hrdinku, protože jí zachránila život. "Díky matce žiju a jsem rodičům vděčná za život," ukončuje své vyprávění pamětnice.
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomožte i vy a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
