3°C
Lýdia Kovářová, rozená Kordíková, se narodila roku 1928 v obci Jasení, která leží v Nízkých Tatrách. Její rodiče hospodařili a otec se věnoval také kovářskému řemeslu. Lýdia vyrůstala na rodinném statku, kde se svými sourozenci rodičům pomáhala. Její rodina se aktivně podílela na dění v obci. Lýdiin dědeček zastával devatenáct let funkci rychtáře a její otec působil jako obecní pokladník a často zastupoval starostu.
Život v Jasení plynul poklidně. Lidé o válce věděli jen z novin a rozhlasu. To se však změnilo v létě roku 1944, kdy v Banské Bystrici vypuklo povstání. Místní mládež pomáhala v Medzibrodu vykládat zbraně z nákladního vlaku do aut. Účastnila se také paní Lýdia.
Evakuace
Povstání bylo v říjnu roku 1944 potlačeno. Ve vesnici však nastala panika a strach z německé msty. Mnoho lidí chtělo utéci do hor. Otec Lýdie však nesouhlasil. Tvrdil, že útěk budou Němci považovat za přiznání viny a že lidé těžko přežijí blížící se zimu na horských holinách. Tvrdil, že lidé mají zůstat ve vesnici a pracovat. Jeho názor však nebyl přijat a národní výbor vyhlásil povinnou evakuaci do hor. "Kdo by nešel, toho by zastřelili," vzpomíná paní Lýdia.
Rodina se v noci připravila na odchod. Cestou se ke Kordíkovým připojili další lidé. "V devět hodin večer vystřelili partyzáni z minometu. Za chvíli začali Němci ostřelovat nad naší kolibou. Střelba trvala do čtyř do rána. Nikdy na to nezapomenu. Nejblíže dopadla mina patnáct metrů od nás. Ráno jsme viděli, jak je střecha proděravělá od střepin," vzpomíná paní Lýdia. Druhý den za nimi přišel čeledín se vzkazem od Němců. Všichni se museli vrátit do vesnice. Kdo by přišel později, ten by byl zastřelen. Rodina se tedy vrátila domů.
Nastal nový režim. V každé domácnosti byli ubytováni němečtí vojáci. V rodině Kordíků bydleli důstojníci. Bylo vyhlášeno stanné právo a Němci podle úředního seznamu na dveřích kontrolovali přítomné osoby, prohledali celý dům. Zabavili seno pro své koně, zimní prádlo a dobytek.
Skrýš ve stodole
V polovině listopadu téhož roku dostal Lýdiin otec lístek od svého vzdáleného příbuzného MUDr. Pavla Svoreně. V lístku ho prosil o pomoc. Dr. Svoreň působil jako vedoucí lékař 2. paradesantní brigády, která vznikla v Sovětském svazu. Po potlačení povstání se s dvěma zdravotníky a dalšími devíti civilními osobami skryl v horské lovecké chatě. Došlo jim jídlo, hladověli a prosili o pomoc.
Lýdiin bratr a tovaryš našli chatu a dva týdny zásobovali uprchlíky potravinami. Situace však nebyla dlouho udržitelná, a tak se domluvili, že se musí přestěhovat do vesnice. Dr. Svoreň se se dvěma zdravotníky ukryl u Kordíků a dva bezdětné manželské páry přešly k partyzánům. "Ve stodole jsme vybudovali skrýš. Byla tam spousta dek, také konzervy, kýbl na exkrementy. Jednou tam muži uvízli deset dní, protože Němci pod nimi měli koně. Nemohli vyjít," vzpomíná paní Lýdia.
U rodiny se skrývali asi dva měsíce, ale riziko odhalení bylo příliš vysoké. Proto se přesunuli do úkrytu v kostele a odtud šli do hor k partyzánům. Dr. Svoreň měl občanskou legitimaci u rodičů ve Zvolenu. Lýdiina matka Angela mu ji tam vyzvedla, a tak se podařilo legalizovat jeho pobyt v Jasení – jako pacienta na rekonvalescenci po tuberkulóze.
Pomoc partyzánům
Kordíkovi často zásobovali partyzány potravinami a teplým oblečením. Lýdiin otec hrdinským činem zachránil život svému příteli Jozefu Teglarskému, kterého zajali Němci. Lidem ale dovolili, aby přinesli zajatcům jídlo. "Němci je zkontrolovali a pak mohli vejít. Nakrmili zajatce a Němci je zase zkontrolovali, když vycházeli. Tatínek byl vysoký a štíhlý, vzal na sebe dvoje šaty a nic na něm nebylo poznat. Jozef Teglarský se převlékl do civilu, všechny vojenské věci tam nechal. Tatínek mu strčil jeden kastrol a síťku, aby každý něco nesl v ruce, a vyšli ven. Odvedl ho k jedné rodině, která ho okamžitě odvezla do bezpečí," vzpomíná paní Lýdia.
Rodina se v pořádku dožila příjezdu Rudé armády a osvobození Jasení 21. března 1945. Po válce Lýdia dokončila studium, v roce 1947 maturovala. Byla umístěna jako učitelka do malé školy, kde strávila čtyři roky. V roce 1951 se vdala a odešla s manželem do Plzně. V roce 1959 nastoupila na 2. základní školu, kde působila dvacet pět let.
Život po válce
Protože nikdy nevstoupila do Komunistické strany Československa a její bývalý manžel emigroval, potýkala se s problémy v zaměstnání. Pomohla jí vyznamenání ze Slovenského národního povstání a výborná pedagogická činnost. Lýdia řešila také potíže s bydlením. Dlouhou dobu žila s dítětem v bývalé ordinaci. Jednu zimu dokonce neměly topení, dcera si nahřívala nohy nad hrnci s horkou vodou. Až po osmnácti letech se jí podařilo přemluvit příslušnou komisi, aby jim přidělila jiný byt.
V roce 1984 odešla Lýdia do důchodu. Až do 90. let jako důchodkyně suplovala na různých školách v Bolevci a Doubravce. Za svou učitelskou a veřejně prospěšnou práci, za pomoc v SNP, za péči o památníky padlých, za nácviky spartakiád, za práci v Československém svazu tělesné výchovy (ČSTV), za uspořádání jedenácti školních sportovních olympiád obdržela pamětnice jedenáct medailí a sedmnáct uznání a diplomů. Lýdia Kovářová zemřela 4. května 2017.
