2°C
Matce Emílii Fuchsové zemřela maminka, když jí bylo deset let. Starala se o ni starší sestra, ta ale emigrovala do Anglie, kde se po čase provdala. V roce 1939 po Křišťálové noci a při stupňující se nenávisti Němců vůči Židům se Emília rozhodla svou sestru do Anglie následovat. "V Anglii žila matka v rodině, která si vzala do péče židovské děti. Později se obě sestry napojily na českou komunitu a pomáhaly Čechům. Skrze tuto komunitu se poznala s mým otcem Vítězslavem Fuchsou. Tomu se podařilo utéct před německou okupací," vypráví paní Jarmila.
Rodiče se vzali v roce 1941 a Jarmilin otec nastoupil do československé jednotky v Anglii. O tři roky později se jim narodil syn Milan, kterého otec viděl pouze po dobu dvou dnů po porodu. Poté musel odjet s československou jednotkou do Francie jako radista. Svou ženu a děti viděl až po válce v Ostravě, kam za ním rodina přijela. Zde se všichni usadili. "Rodiče uměli německy a anglicky. Maminka po návratu těžce nesla, když viděla na ulici pálit německé knihy. Německy se mluvit přirozeně nemohlo," vzpomíná paní Jarmila.
Vazba
Otec pamětnice v roce 1936 vstoupil do KSČ, ta se stala po válce nejvýznamnější politickou silou. Stal se krajským tajemníkem v Ostravě. Byl přesvědčený komunista a chtěl budovat lepší společnost. Komunistický režim však začal velmi brzy proti Židům brojit a vyvolával antisemitské předsudky. Roku 1951 Vítězslava Fuchse zatkla StB. "Táta odjel do Prahy na nějaké setkání a už se nevrátil. Byl odsouzen na patnáct let za vlastizradu. Nikdo nevěděl, kde je a co se mu stalo," vypráví paní Jarmila.
O tři dny později zatkla StB také Jarmilinu maminku. Ve vyšetřovací vazbě ji drželi dva roky. "Mě a Milana vzali také, ale někde cestou nás od mamky oddělili," vzpomíná paní Jarmila. Ani sourozenci však nezůstali spolu. Šestiletého Milana odvezla StB do dětského domova a Jarmilu k manželskému páru do Beskyd. "Dali mě do bezdětné rodiny estébáků. Přejmenovali mě na Jarmilu Nevludovou. Pod oknem stál stoleček a v něm jsem měla dvě hračky. Nad ním visel řemen na holení a broušení břitvy a tím jsem dostala, když jsem nechtěla jíst," dodává paní Jarmila.
Nikdo z příbuzných nevěděl, kde se všichni členové rodiny Fuchsových nacházejí a co se s nimi stalo. Jarmilin otec neměl tušení, že jeho žena a děti byly od sebe odděleny. Tety Jarmily Kročkové se snažily dopátrat toho, kde se jejich synovec a neteř nacházejí. Nakonec byly děti poslány zvlášť k tetám a paní Jarmila na svou příbuznou z Košic vzpomíná s láskou: "V Košicích jsem pobývala do svých šesti let spolu se sestřenkou a měla jsem se u nich báječně."
Propuštění matky z vazby
Jarmilina matka byla po dvou letech propuštěna. Za svou dcerou přijela do Košic, ale ta ji odmítala. "Když za mnou poprvé přijela mamka do Košic, tak jsem ji vůbec nechtěla. Ukazovala jsem na svou tetu a říkala jsem, že to je moje mamička. Muselo to být pro ni hodně těžké. Odcházela jako krásná černovlasá žena a po dvou letech ve vazbě vyšla jako bílá paní," vzpomíná paní Jarmila.
Rodině byl přidělen malý byt na okraji Teplic a matka začala pracovat v továrně Somet. Neustále však byla pod kontrolou StB. Rodina však stále byla bez otce Vítězslava. "Maminka mi neřekla, že je táta zavřený. Říkala, že je na léčení. Teprve asi dva roky předtím, než ho pustili, mi bylo poprvé řečeno, co s tátou je," vypráví Jarmila.
Propuštění otce
V únoru 1956 přednesl první tajemník KSSS Nikita Chruščov kritický projev o škodlivosti "kultu osobnosti". Po tomto projevu se celospolečenská atmosféra v ČSR dočasně uvolnila. Politickým vězňům byl zkrácen trest. Platilo to také pro Jarmilina otce. Po propuštění z věznice měl zdravotní problémy a skoro rok chodil po nemocnicích. Po vyléčení nastoupil do podniku Testroj jako zámečník.
V roce 1963 byl rodině přidělen byt v Praze-Malešicích. Jarmilin otec dostal místo na VŠ ekonomické a pracoval tam do roku 1965. Následně dostal nabídku z ministerstva těžkého průmyslu. Tam se pak díky své jazykové vybavenosti a organizačním schopnostem stal vedoucím odboru obchodu s kapitalistickými státy. Po roce 1968, kdy nesouhlasil s ruskou okupací, ho však vyhodili.
Jarmila Kročková vystudovala střední školu a následně dostala umístěnku do Ústavu pro péči o matku a dítě, kde pracovala do roku 1968. Bratr Milan odcestoval do Anglie. Jarmila několikrát žádala o výjezdní doložku, aby mohla svého bratra navštívit. Nikdy ji však nedostala. V roce 1970 se jí narodil syn Dan. Osm měsíců po jeho narození nastoupila do Institutu hygieny a epidemiologie. Otěhotněla však podruhé a institut po třech letech opustila.
V KSČ nikdy nebyla, našli se však lidé, kteří se ji snažili přesvědčit. "Jeden slovenský kádrovák mě pozval na osobní oddělení a začal mě přemlouvat. Tak jsem mu řekla, že jestli si myslí, že jako dcera vlastizrádce, kterého tento režim zavřel – a mou matku na dva roky – bych byla ta správná. Zrudnul a omluvil se," vzpomíná paní Jarmila.
Srpen 1968
Nadšení a naděje pražského jara rychle utichly. "Ve čtyři hodiny ráno zazvonil telefon. Volala mi dcera Slánského, že nás obsazují. Pak jsem slyšela letadla. Ráno jsem ještě zaběhla do samoobsluhy. Stála tam fronta lidí. Byla to tak vypjatá atmosféra, čekali jsme, co se bude dít," vypráví Jarmila.
Jarmilini rodiče byli v té době na dovolené v Jugoslávii. Maminka Emília se nechtěla vrátit. Domluvili se, že se všichni sejdou ve Vídni a tam rozhodnou, co bude dál. Jarmila ani její bratr emigrovat nechtěli. Věřili, že Rusové odejdou. V té době chodila Jarmila se svým budoucím manželem Bohdanem Kročkem. Emigraci odmítla a vrátila se do Prahy. Rodiče zůstali v Jugoslávii.
Její bratr Milan odjel do Anglie, kde dostal na dva roky povolení ke studiu. "Jelikož se tam narodil, dostali on i jeho žena britské občanství. Když tam byl druhým rokem, tak mu komunisté sebrali povolení a vyzvali ho, aby se okamžitě vrátil. To odmítl, a proto ho zde odsoudili na dva roky. S bráchou jsme se proto viděli asi až po deseti letech u Balatonu v Maďarsku. Sešli jsme se tehdy tajně všichni z rodiny," uzavírá vyprávění paní Jarmila.
Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy. Čtěte i další příběhy 20. století.
