Jiřina Moravcová se narodila v Brně v roce 1935. Její tatínek Jan Müller byl tehdy ředitelem Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický (ASPC), což znamenalo vysoké postavení ve společnosti. Přesto podle vzpomínek pamětnice rodina žila skromně. „Pocházel ze sedlácké rodiny, všichni jeho předkové byli sedláci a on po nich zdědil některé vlastnosti. Byl vůči sobě přísný a byl přísný i vůči mně,“ říká dnes o otci Jiřina.

První vězení

Pak ovšem přišla válka a s ní první potíže. „Tatínek byl za války vězněný na Špilberku a v Kounicových kolejích, ale důvody neznám. Nebyl tam moc dlouho, já jsem to tehdy ani nevěděla, maminka mi říkala, že je na služební cestě,“ vzpomíná na tu dobu Jiřina. Později se zjistilo, že byl vyšetřován gestapem za devizové přestupky a obviněn z napomáhání Čechům z nasazení v Německu.

Komunistům neodpustím, že mi v mládí chlapci nemohli říct: Mám tě rád

V rodině to ovšem nebylo jediné zatýkání. Tragický osud potkal také strýce Jiřininy maminky Julie. Tím byl Jan Sonnewend, který byl předsedou pravoslavné náboženské obce v Praze a po atentátu na Heydricha přišel na myšlenku ukrýt parašutisty v hrobce kostela sv. Cyrila a Metoděje. On i jeho nejbližší rodina za to zaplatili životem. Další blízcí příbuzní žili na Vyškovsku a podle Jiřinina vyprávění vyvázli jen díky štěstí – tedy díky starostovi: „Když se tam přišli na ty příbuzné zeptat, starosta jim řekl, že tam už nikdo nežije. Tím je asi zachránil. A možná i celý zbytek rodiny.“

Domů se nastěhovala StB

Po osvobození republiky se život Müllerových začal vracet do starých kolejí. Brzy ovšem přišel rok 1948 a život rodiny se ze dne na den obrátil vzhůru nohama. Lidi, jako byl Jiřinin otec, neměli v plánech komunistů své místo. Podniky přecházely do rukou revolučních výborů, dosavadní vedení se propouštělo. „Tatínek skončil a k nám se asi od března nastěhovali estébáci. Bydleli u nás, spali, jedli, chodili s tatínkem na procházky, jezdili s ním do kanceláře, když museli rušit tu firmu,“ vzpomíná paní Jiřina. I když se o aktuální situaci doma příliš nebavili, Jiřina cítila, že je teď nečeká nic dobrého. A měla pravdu.

Zanedlouho přišel i příkaz k vystěhování z domu. O rodinu se tehdy postaral otcův bratr, který je vzal k sobě na statek do Křečkovic. Jan Müller tam ale pobyl jen krátce. V červnu roku 1949 ho komunisté poslali na dva roky do tábora nucených prací. Přesný důvod Jiřina dodnes netuší. V rozsudku si mohla přečíst jen obecné konstatování, které jejímu otci sdělovalo: „Jste osobou z hlediska politického a státně bezpečnostního nespolehlivou, ohrožujete výstavbu lidově demokratického zřízení a jste škůdcem socialismu.“ 

Cenu Paměti národa získala Ludmila Váchalová. Komunisté ji zavřeli v 18 letech

Z tábora tatínka propustili po roce a půl ze zdravotních důvodů. Pan Müller se vrátil na statek, kde hospodařil s bratrem. Ne ovšem nadlouho. Přesně na Vánoce roku 1951 přijela Státní bezpečnost a Jana Müllera odvezla. A důvod? Naprosto vymyšlený, prý u něj hledali vysílačku. „Samozřejmě že u nás nic takového nebylo! Nakonec s sebou odvezli tatínka a už jsme ho nikdy neviděli, až v rakvi,“ vzpomíná paní Jiřina.

V prvních dnech nikdo netušil, co se s otcem stalo a kam ho odvezli. O pár dní později dorazilo strohé oznámení z krajského velitelství StB z Ústí nad Labem, že Jan Müller byl se souhlasem prokurátora ponechán ve vazbě. „Pořád jsme ale nevěděli, v jaké věznici ho drží. V dubnu 1952, když měl otec narozeniny, jsme s maminkou jely do Ústí a bláhově jsme si myslely, že nás za ním pustí. Nepustili.“ O tři měsíce později dorazil jediný dopis, který od otce dostali. O další tři měsíce později přišel úmrtní list. Jan Müller zemřel v září 1952, jako příčina smrti se uvádí udušení a selhání srdce. Pohřeb se konal o několik dní později.

Těžkosti neskončily

Müllerovi zažívali ve Vyškově těžkosti i nadále. Jiřina vzpomíná, jak jí kvůli otcovu případu dokonce hrozilo, že nebude připuštěna k maturitě. „Žilo se nám tam potom velice těžko. Někteří se na nás dívali skrz prsty. Já jsem z Vyškova utekla hned po maturitě a maminka se pak taky rozhodla, že se přestěhuje zpátky do Brna, kde nás nikdo nebude znát.“

Pro Jiřinu však problémy stěhováním do Brna neskončily. Bylo jí řečeno, že v žádném případě nemůže počítat se zaměstnáním v Brně, že v úvahu připadá jedině Ostravsko nebo pohraničí. Díky přímluvě otcových přátel nakonec mohla nastoupit do jednoho brněnského družstva, které sídlilo v nedalekém Ochozu u Brna. Dlouho ale trvalo, než se život Müllerových vrátil alespoň trochu do normálu. Než Jiřina nastoupila do práce, museli často dávat věci do zástavy, aby měli alespoň na základní živobytí. Matčin nízký důchod na uživení tříčlenné rodiny zkrátka nestačil.

Za očištění jména svého otce Jiřina dlouho bojovala. Na krutý osud, který mu režim připravil, ale zapomenout nemůže. „To, co otci udělali, si v sobě ponesu, i kdybych tady byla do sta let,“ uzavírá.

Čtěte i další Příběhy 20. století.

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy 20. století. www.postbellum.cz

Babička má alzheimera! Jaké jsou nejčastější příznaky zákeřné nemoci?

Pěstování orchidejí od A do Z: Přestaňte je rosit a dejte je na správné místo!