Lynley se potkala se svým budoucím manželem Ethanem v posledním roce studia na univerzitě v Kentucky. Oba studovali veterinu, a přestože se dlouho míjeli, Ethan o Lynley dobře věděl. Než ji pozval na rande, nějaký čas sbíral odvahu.

Jejich první schůzka ale byla trochu neobvyklá. Ethan byl mimo jiné svářeč a jeho rodina vlastnila rozlehlý pozemek, kde žili všichni pohromadě, ale zároveň dost daleko na to, aby měl každý své soukromí. Dům jeho rodičů byl pod kopcem, o kus dál na kopci měl Ethan dům, který postavil vlastníma rukama, a ještě dál žili prarodiče. Když tedy dostala Lynley pozvání na schůzku, netušila, co přijde.

Ethan pozval Lynley, aby se společně projeli na koních na jeho farmě. Lynley zvířata miluje, takže pozvání samozřejmě přijala. Když přijela na místo, celá rodina se už chystala na jejich seznámení. Otec sedlal koně a matka na uvítanou objala Lynley kolem ramen a pyšně jí ukazovala své slepice.

„Ten večer se mě zeptal, jestli se mi to líbilo a chtěla bych si to někdy zopakovat. Nikdo mě nikdy nepožádal o schůzku tak, jako to udělal on. Pozvání jsem přijala, ale už tehdy jsem měla trochu strach, protože v ten moment jsem věděla, že se jednoho dne vezmeme,“ vzpomíná Lynley.

Všechno ostatní v jejich vztahu se přihodilo opravdu rychle. „Okamžitě jsme se do sebe zamilovali, rok nato jsme se zasnoubili a ještě na podzim toho roku jsme se vzali. Myslím si, že se to všechno stalo tak rychle z jediného důvodu. Protože Bůh věděl, že jako manželé máme společných jen devět měsíců.“

Příběh čtenářky: Zemřel mi manžel. Už čtvrtý! Jsem snad prokletá?

Manželství měli sice krátké, ale plné lásky a radosti. „Každé ráno, když jsem odcházela do práce, jsem se těšila na ten moment, kdy přijdu a budeme zase spolu. Když jsem se vrátila, Ethan pracoval na farmě a oba jsme se k sobě rozeběhli, abychom se mohli obejmout,“ vypráví s úsměvem Lynley. „Přestože jsme byli tak zamilovaní a šťastní, po krátké chvíli jsem začala mít neovladatelný strach. Jeho práce byla nebezpečná a já se o něj začala bát. Nevím, jak to vysvětlit, ale často jsem mu říkala, ať je opatrný, a on mi sliboval, že vždy bude opatrný.“ 

Poslední ráno, které strávili společně, bylo jak vystřižené z romantického filmu. „Vím, že tu noc, kterou jsme spali jeden vedle druhého, se mi o Ethanovi zdálo. Nevím, jaký sen přesně se mi zdál, vybavuji si jen jeho tvář. Probudila jsem se dlouho před budíkem a koukala jsem, jak spí. V hlavě jsem si říkala, jak vděčná jsem za to, že mohu být jeho žena. Probudila jsem ho ze spaní a to ráno jsme se milovali tak dlouho, že jsem přišla pozdě do práce. Pamatuji si, jak na mě ještě Ethan do dveří z koupelny volal, že mě miluje.“

Tříletá holčička hrdinkou: Miminku zachránila život. Jak?

Ten den ji z práce přijel vyzvednout soused, aby ji odvezl domů. Lynley ještě netušila, co se stalo. Kolegyně v práci za ní jen přišla a řekla jí, že se Ethanovi něco přihodilo, ať jede domů. „Cestou domů jsem jen plakala a opakovala jsem pořád dokola, jak moc jsem mu kladla na srdce, aby byl opatrný.“ Všichni příbuzní už byli na místě a čekali na Lynley, aby ji mohli utěšit. 

Po pohřbu a po tom všem přišel pro Lynley asi ten nejtěžší čas. Musela se vypořádat se svou ztrátou. „Když truchlíte, každý sleduje váš další krok a soudí vás. Nenechte se soudit, cokoliv, co vám umožní dostat se do dalšího dne, je dobré. Někdo se chodí modlit, jiný propadne depresi. Já jsem se odstěhovala, protože jsem nemohla žít a čekat, až se Ethan vrátí domů. Trochu s podivem jsem se asi týden před Ethanovou smrtí ptala, co by chtěl, abych udělala, kdyby se mu něco stalo. Byl zaražený, ale odpověděl, že by si přál, abych si našla jiného skvělého muže a byla šťastná. Bylo to to poslední, co bych čekala, že odpoví, ale snažím se teď být šťastná, aby na mě mohl být Ethan pyšný."