Před 77 lety ji odvezli z Lidic. Po návratu k mamince se musela učit znovu česky | Pro ženy | Blesk.cz

Před 77 lety ji odvezli z Lidic. Po návratu k mamince se musela učit znovu česky

10. ledna 2017 | 06:00

Když bylo Věře Čepelové (tehdy Vokaté) sedm let, chodila do první třídy a měla úplně stejné zájmy jako většina stejně starých dětí. V červnu se těšila na prázdniny. Jenže se psal rok 1942 a vesnice, kde malá Věra bydlela, se jmenovala Lidice.

Tatínek malé Věry byl horník, maminka byla v domácnosti. Starala se o drobné domácí zvířectvo a také chodila pomáhat místním statkářům na pole. Malý domek měli v plánu přestavět a již měli něco našetřeno. K tomu ale nikdy nedošlo.

Druhého června se děti v místní škole nechaly vyfotografovat. Věra Vokatá stála vedle pana učitele. Fotografii však viděla až dlouho po válce a měla štěstí, že ji vidět ještě mohla.

O týden později došlo k tragédii, kterou všichni známe: k vyhlazení celé vesnice. Malou Věru spolu s rodiči nacisté vyhnali z domova. Tehdy naposledy spatřila otce, byl spolu s ostatními lidickými muži včetně jejího dědečka zastřelen.

Šok vzpomínky vymazal

Na tragickou noc si zřejmě kvůli šoku Věra Čepelová nepamatuje. Ani na následný pobyt v koncentračním táboře v Lodži. První její vzpomínky poté jsou až z dětského domova v Puschkau: Věra byla jedno z těch dětí, které poslali na převýchovu. Většina jejích kamarádů z Lidic ovšem takové štěstí neměla. 81 dětí bylo z Lodže převezeno do Chelmnu a tam byly zavražděny.

Děti určené k poněmčení cestovaly do dalších rodin a dalších domovů. Teprve až v roce 1943 se Věra dostala k bezdětnému manželskému páru, který žil v Polsku. Paní Věra vzpomíná, že noví rodiče se k ní nechovali krutě: nebili ji, byli přísní, ale v zásadě hodní. Nevlastní otec byl zřejmě členem nějaké nacistické organizace, v pracovně visel hákový kříž, pod ním si malé lidické děvčátko rádo hrálo. Věra nesměla mluvit česky, vzpomínky na rodiče i jazyk tak postupně mizely. Z Věry Vokaté se stala Vera Melnik.

Návrat domů

Válečná situace se ovšem začala obracet. Němci z Polska prchali před ruskými vojáky a stejný osud potkal i Věru s rodinou. „To mi ještě ani nebylo deset let. Zabilo se prase, naložilo se do sudu a na žebřiňák, na ten se dal taky klacek a na něj nahoru se dal koberec. A pak se nakládaly hlavně peřiny, protože to bylo v lednu a byly veliké mrazy.“ Utéct se jim však nepodařilo, Rusové je zadrželi, vzali jim všechno. Zůstalo jim jen to, co měli na sobě. V průvodu šly pěšky stovky Němců na hranice.

Melnikovi se zachránili a začali žít nedaleko Brém. Tam Věru našel v září roku 1946 britský důstojník. Manželé Melnikovi museli holčičku odevzdat. Věra vzpomíná, že loučení s adoptivní matkou bylo těžké: „Tak mi všechno zabalila, měla jsem takový pytel z takového silného plátna, tam mi všechno dala, udělala mi copánky, abych měla trošku vlnité vlasy, já jsem tehdy měla takové delší vlasy. Dala jsem si do toho pytle jednu prošívanou deku a jednu takovou šedivou, klasicky. Druhý den pro mě přijeli a brečeli jsme teda jak oni, tak já.“

Věru čekal sběrný tábor, kde si ji převzala paní Židová, lidická žena a členka repatriačního týmu. Po cestě domů ke skutečným rodičům musela malou Věru učit česky. Stihla ji naučit pouze jednu větu. „Moje milá maminko, už mě tady máš.“

Věra Čepelová si pamatuje přesně den, kdy se vrátila – bylo to 22. 9. 1946. Maminka ji přivítala talířem žloutkových věnečků, které měla nejraději. „Tam to bylo přichystaný jak na veselku. Maminka mě popadla a klečela u mě a povídala něco. Já byla úplně jako vyšinutá, protože jsem nerozuměla ani slovo, vlastně jsem ani nevěděla, co se děje.“

Strach, že ji vrátí zpět

Pamatuje si také strach z toho, že ji vrátí, označí ji za nepravou, jako se to několikrát stalo. Vzpomínala a začínala si vybavovat, kudy chodili k dědečkovi, s kým si hrála venku, co měla na sobě z domova. Začaly se jí také zdát nekonkrétní sny o tatínkovi. To byly všechno vzpomínky, které potvrzovaly její pravou totožnost.

„Třeba tatínka si také nepamatuji, ale když jsem se vrátila, tak vím, že se mi hodně o něm zdálo. Ale tu podobu, tu nevím, tu si vybavuju jenom z fotografie," vzpomíná paní Věra.

Po návratu z Německa žila s maminkou na Kladně v Kročehlavech. S adoptivní německou rodinou udržovala písemný styk. Časem ovšem komunikace slábla. Paní Věra se vyučila švadlenou, v roce 1951 se nastěhovala s maminkou do nových Lidic. V roce 1953 se provdala a narodily se jí dvě děti. Žila s manželem v Lidicích a v roce 1961 tam dostala svůj domek. Její maminka Božena zemřela v roce 1993. Věra Čepelová nebyla členkou žádné politické strany. Lidice už neopustila, žije tam doposud.

Čtěte další Příběhy 20. století.

Paměť národa - příběhy, které by neměly být zapomenuty • VIDEO: postbellum.cz

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy 20. století.

Autor: is