2°C
Lucy panenky Barbie zbožňovala, společně se spolužačkami toužila vypadat stejně jako umělohmotné ztělesnění ideálu krásy. "Měla jsem jich doma asi dvacet. Ve škole jsme je obdivovaly, jak jsou krásně hubené. Celou dobu jsem se s nimi srovnávala a musela jsem připustit, že jsem mnohem větší než ony," vzpomíná na své dětství svázané touhou po dokonalosti.
Vše se ještě zhoršilo, když na ni ve škole spolužáci začali pokřikovat, že je tlustá. To její domněnky o tom, jak tlustá je, akorát potvrdilo. "Říkali mi to tak často, že jsem tomu začala věřit," říká.
Voda a suchý chléb
Ačkoliv tenkrát neměla absolutně tušení, co znamenají nějaké kalorie a jejich počítání, selským rozumem si odvodila, že když bude pít pouze vodu a jíst jen suchý chléb, bude to řešení. "Tak to vždycky nařizovaly macechy svým dcerám: jíst jen chleba a pít vodu. Bylo to za trest. A já potřebovala trestat sama sebe," svěřuje se.
Stejně tak tušila, že jíst sladké je špatně, protože ve škole jim říkali, že by si dobroty měli dávat jen výjimečně. Doma, aby se vyhnula jídlu, předstírala, že je jí špatně od žaludku a že si může dát maximálně tak pečivo. Po pár týdnech si toho rodiče samozřejmě všimli, avšak reakce matky nebyla tou nejlepší. "Dobře, když ty nebudeš jíst, tak já taky ne." Ačkoliv to myslela dobře, jediné, co způsobila, bylo to, že počínající poruchu příjmu potravy začala Lucy lépe skrývat.
Strach ze všeho jídla
Lucy musela přijít na jiný způsob, jak bude hubnout. A tak začala po jídle zvracet. Vždy si v koupelně k tomu pustila vodu, aby nikdo nepoznal dávivé zvuky, které se ozývaly. A takto to vydržela dlouhá léta. "Mysleli si, že jsem takto hubená přirozeně. Nikdo na to nepřišel, protože jsem byla vždy taková tajnůstkářka," myslí si.
Máma nic netušila
Zlom nastal ve chvíli, kdy se v šestnácti letech pokusila dvakrát o sebevraždu. Teprve až při hospitalizaci v nemocnici šla s pravdou ven a řekla, co v sobě celou dobu nosila. Začala docházet na terapii s dívkami, které na tom byly stejně jako ona.
Když její matka zjistila, že nejmladší ze tří sester trpí poruchami příjmu potravy, byla v šoku. "Když bylo Lucy devět, léčila jsem se z depresí, a navíc zrovna zjistili jejímu otci demenci, musela jsem se o něj začít starat. A tak mi unikalo, co se děje s mou dcerou," přiznává.
Od té doby se snaží vše napravit a od doby, kdy Lucy pustili z nemocnice, snaží se s ní trávit každou volnou chvíli a pomáhat jí. Lucy se naštěstí velmi otevřela a o svých problémech nyní dokáže mluvit.
