Devatenáctiletá Švédka dodnes neumí odpovědět na to, proč tenkrát chtěla tak drasticky hubnout. O to nepochopitelnější je, že během své nemoci došla tak daleko, že zhubla na 31 kilogramů. "Možná to bylo nízkým sebevědomím, že jsem si myslela, že když zhubnu, budu vypadat lépe," přemýšlí zpětně Cazandra Zetteberg. 

Peklo na zemi

Vše začalo v létě 2013, když jí bylo šestnáct let. Když se jí podařilo zhubnout první dva kilogramy, naprosto ji to nakoplo. Začala dramaticky počítat každou kalorii, kterou snědla. Od té doby to s ní šlo od desíti k pěti a následující dlouhé měsíce se staly peklem nejen pro ni, ale hlavně pro její blízké.

Boje s rodiči

"Přestala jsem se bavit s mými kamarády, rodinu jsem ignorovala a do školy se mi vůbec nechtělo chodit," popisuje své stavy během anorexie. Každé ráno když se probudila, nechtěla vstát. Věděla, že bude muset něco sníst anebo to nějak obelstít, aby nikdo nepoznal, že opět nic nesnědla. Většinu volného času prakticky jen ležela v posteli a odmítala vstát. "Ještě, aby ne. Neměla jsem žádnou energii, takže mi byla strašlivá zima," říká. 

Do toho sváděla věčné boje se svými rodiči, kteří samozřejmě chtěli, aby jedla. Ona se s nimi ale dohadovala, že prostě nebude. "Takže jsem to jídlo vždy rozházela po stole nebo po stěnách," vypráví. Podle jejích slov to bylo, jako kdyby její tělo ovládl ďábel, nebyla schopna se ovládat a něco dělat. 

Její maminka to ale nevzdala a snažila se do ní nacpat násilím alespoň mrkev. "To byla pro mě poslední kapka. Vzala jsem si od ní nůž a křičela na ni, že chci umřít," vzpomíná. To je ale jen jeden z příkladů, co všechno během nemoci museli její rodiče trpět. Když pak jednou za týden nesnědla vůbec nic, nekompromisně ji maminka odvezla do nemocnice. 

Léčivé slzy

Tam jim řekli, že ještě dva dny a Cazandra by zemřela. Vážila 31 kilogramů a její tělesná teplota klesla na 34 stupňů. Když lékaři oznámili, jak na tom je a že není jisté, jestli ji zachrání, její mladší sestra se rozplakala. "To byl ten impuls, který jsem asi potřebovala. Nechtěla jsem, aby mě viděla moje rodina umírat," popisuje. 

Tři měsíce strávila v nemocnici na kapačkách. Když pak měla začít normálně jíst sama, měla s tím ze začátku problém. Nechtěla, bojovala sama se sebou, ale vždy nakonec před sebou viděla plačící rodinu, kterou tolik milovala a které jí bylo líto, že se překonala. 

Dnes je už z toho venku a rozhodla se studovat na výživovou poradkyni, aby mohla pomáhat holkám, jako je ona. "Volný čas se teď snažím trávit co nejvíce s rodinou a přáteli. A každé ráno děkuji za to, že jsem dostala druhou šanci," uzavírá.