Nijak jsme netlačili na pilu a nechali věcem volný průběh, to byl asi nejlepší přístup, protože za tři měsíce jsem na testu objevila dvě čárky. Jásali jsme, slavili a těšili se na děťátko, které bylo velké asi jako špendlíková hlavička, ale my už měli jména. Než jsem to řekla ostatním, raději jsem počkala tři nejvíc rizikové měsíce a pak už se o nejkrásnější zprávu podělila s rodiči, přáteli i kolegy v práci.

I když mi bylo hodně zle, těhotenství jsem si užívala, hladila si bříško a s miminkem si od začátku povídala. Studovala jsem všemožné informace, abych byla dobře připravená máma, a postupně jsme začali předělávat byt. Z Mílovy pracovny připravovali dětský pokojíček. Byla jsem v pátém měsíci a už jsme věděli, že budeme mít holčičku, tak jsme vybrali pudrově růžovou barvu a dali se do malování.

Z kontroly hned od nemocnice

Druhý den jsem šla na kontrolu a od rána mi zase bylo divně. Nechtěla jsem tomu věnovat pozornost, myslela jsem, že jde o běžné těhotenské potíže. Jenže pak na ultrazvuku zjistili, že holčičce netluče srdíčko, a já musela okamžitě do nemocnice. Celou cestu jsem probrečela. Nikdo z lékařů mi nedokázal říct, co bylo špatně, zkrátka se to prý stává. Domů jsem se vrátila psychicky úplně na dně. Na pokoj pro holčičku jsem se nemohla ani podívat, měla jsem deprese, nevěděla jsem, jak budu žít dál.

Čtenářka Naďa: Můj milenec vzal na jedno rande mě i svou manželku!

Na čas si mě k sobě vzali rodiče, pomohly uklidňující léky a hlavně čas, ale domů jsem se nechtěla vrátit. Míla mezitím pokojíček vymaloval neutrální bílou barvou a nechal ho vyklizený, prý nevěděl, jestli z něj znovu udělat pracovnu, nechtěl se mě dotknout.

Druhé těhotenství

Po nějaké době jsme se vrátili k běžnému životu a také milování a nečekaně jsem znovu otěhotněla. Byli jsme překvapení a šťastní, jen jsem se bála, abych o miminko zase nepřišla. Tentokrát celé těhotenství proběhlo za nejpřísnějšího sledování a pravidelných kontrol a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl objevit nějaký problém. Jenže holčička Linda se možná i kvůli mé úzkosti a několikaměsíčnímu stresu narodila předčasně, v necelém sedmém měsíci.

Byla maličká, a tak nějakou dobu strávila v inkubátoru. Když dosáhla váhy nutné pro propuštění, uklidnila jsem se a myslela, že tentokrát stojí štěstí při nás. Jenže jedné noci nás ze spánku neprobudil Lindin pláč, ale elektronická podložka pro kontrolu dechu. Holčička nedýchala a hned jak jsem si uvědomila, co se stalo, omdlela jsem a probudila se až v nemocnici. Míla mi se slzami v očích řekl, že naše holčička byla bohužel jedním z miminek, která měla syndrom náhlého úmrtí kojenců. Že se to stává ve spánku a nijak jsme tomu nemohli zabránit.

Čtenářka Marta: Mám dítě s Tunisanem, který se mi už nikdy neozval

Myšlenky na sebevraždu

Několik dalších dnů a týdnů mám v mlze, zřejmě pro mě byly tak bolestné, že jsem je vytěsnila. Další měsíce jsem prožila v apatii střídající se s myšlenkami na sebevraždu. Naštěstí byl milovaný, chápavý a nekonečně trpělivý Míla vždy u mě, byl doslova moje záchrana. Uběhly dva roky a děti se pro nás staly tabu, ale začala jsem mít známé ranní nevolnosti a zjistila, že jsem potřetí těhotná.

Byla jsem šťastná, ale zároveň hrůzou bez sebe, aby se neopakovalo to, co jsem zažila předtím. Věděla jsem, že i když budu celé těhotenství kontrolovaná a všechno budu dělat správně, stejně to nemusí dobře dopadnout. Jenže tentokrát jsem se cítila jinak, měla jsem v sobě zvláštní klid, jako by mě dítě uvnitř uklidňovalo, že už bude všechno dobré.

Mirka: Adoptovala jsem dvojčata a pak se mi narodila další!