Příběh čtenářky Dany: Mou dceru zničily drogy. Já vychovávám vnučku!

14. září 2016 | 06:00

Pro mámu jedna z nejhorších věcí na světě - musela se dívat, jak její dítě ničí drogy. Povedlo se Elišce ze závislosti dostat? Přečtěte si příběh, který nám poslala její maminka Dana S. 

S mojí Eliškou to od určitého věku nebylo jednoduché. Stále jsem ale doufala, že až přejde bouřlivé období její puberty, bude z ní zase rozumná a zodpovědná mladá slečna. Přitom jako dítě byla kouzelná: milá a poslušná holčička, se kterou nebyly větší problémy, než že si občas neuklidila pokojíček.

Špatná parta

Bohužel už ke konci základní školy se chytla špatné party, která po večerech a později po nocích posedávala v parku. Přestože jsem trvala na tom, že musí být do devíti doma, pokaždé se jí nějak povedlo utéct. Pak jsem ke svému velkému zklamání zjistila, že bere tvrdé drogy. Bylo to strašné a kladla jsem to za vinu hlavně sama sobě. Udělala jsem snad během výchovy něco špatně? Nebo ji poznamenal můj komplikovaný rozvod? Nevěděla jsem si s ní rady a bylo to čím dál horší. Ztrácela jsem nad ní kontrolu, a protože už byla plnoletá, jen stěží jsem ji k něčemu mohla donutit.


Mami, pomoz mi…

Eliška se mi stále víc a víc vzdalovala. Už jsem ji téměř nepoznávala a sotva jsem ji vídala. Až jednou v noci zaklepala na dveře. S pláčem spustila, že mi musí něco povědět. Slov nebylo třeba, protože bylo na první pohled zřejmé, že se jí pod volným potrhaným tričkem rýsuje těhotenské bříško. Co mě ale zaskočilo ještě víc bylo dceřino přiznání, že i během období, kdy byla v jiném stavu, nepřestala brát drogy. Snažila jsem se ji neodsuzovat. Říká se, že když někdo propadne drogám, je to jako nemoc. I těm, co se léčí, se mnohdy nepovede závislosti zbavit, natož těm, kterým nikdo nepomůže.

Jenže co teď s nastalou situací? Z těhotenství už nebylo cesty zpět a já nechtěla, aby mou krev vychovával někdo cizí. Přestože bylo možné, že dceřino dítě nebude kvůli drogám zdravé, navrhla jsem jí jediné možné řešení. Nebudu babičkou, ale dítě své nezodpovědné dcery adoptuji. Eliška souhlasila a myslím, že se jí v tu chvíli hodně ulevilo.


Z babičky maminkou

Otázka je, jestli to, jak náš příběh nakonec dopadl, je, nebo není happy end. Eliščino dítě totiž dodnes vychovávám, a to i přestože se dcera z těžkého období nakonec úspěšně dostala. Později se jí dokonce narodila zdravá dvojčátka. Svoji prvorozenou Kačenku si k sobě už ale nikdy nevzala. Pravidelně ji sice navštěvuje, ale za maminku považuje Káťa mě. Osud se jednoduše neptá a já si tak na kraji padesátky zkusila, jaké to je vychovávat novorozeně. Holčičku miluji jako vlastní – vždycky to tak bylo a vždycky bude.

Čtenářka Dana, fotografie: ilustrační

Autor: zpracovala: nat
1080p 720p 360p
DesktopMobile