5°C
Když nám přišel dopis, že se můžeme přijet podívat na chlapečka, nemohli jsme se dočkat. A Libor byl opravdu nádherné dítě. Nebylo nad čím přemýšlet. Věděla jsem, že je „můj“, od prvního okamžiku, kdy jsem ho viděla. Nejhorší bylo odjet bez něj domů a čekat na vyřízení všech papírů. Jenže my během té doby přemýšleli ještě nad něčím jiným. Liborek měl totiž dvojče. Když jsem ten večer usínala, napadlo mě, že kluky od sebe nemůžeme odtrhávat. A tahle myšlenka mi nedala dlouho spát.
Jeden je málo
Manželovi jsem nic neřekla a počkala jsem, až se vrátí z práce. Uvařila jsem mu jeho nejoblíbenější jídlo, na stůl dala svíčky a během jídla mu řekla, co by řekl tomu, kdybychom si vzali kluky dva. Oběma nám to přišlo sice jako trochu šílený nápad, ale nakonec jsme to chtěli oba. Jsme spolu skoro patnáct let a věděla jsem, že tohle zvládneme. A tak jsme si po nutném vyřizování přivezli domů dva rok a půl staré kluky.
Dvojitý zápřah
Nemá cenu popisovat, jaký šok to je, když se celý život staráte jen sama o sebe a maximálně o manžela, a najednou máte doma dvě takhle malé a trochu vyděšené děti. V těhotenství máte devět měsíců na to, se připravit, tohle je ze dne na den. Ale nelitovala jsem. Byla jsem dlouho extrémně utahaná, ale šťastná. Konečně jsme byli rodina. A že jsem si syny neporodila? No a co! To mi bylo opravdu jedno.
Zázrak s čárkami
Když bylo klukům něco málo přes tři roky, začalo se mi dělat špatně. Prozvracela jsem skoro týden, než jsem zašla k doktorovi. Když se mě moje obvodní zeptala, jestli nemůžu být těhotná, vysmála jsem se jí. Já přece těhotná být nemůžu! Přesto jsem cestou domů v lékárně kromě léků na nevolnost koupila i těhotenský test. A byly tam. Po tolika letech snahy, po několika nevydařených umělých oplodněních, po tolika probrečených nocích plných beznaděje… Konečně dvě čárky.
Čtyři do páru
První tři měsíce jsem sice zvracela, ale jinak těhotenství proběhlo pohodově. Když mi na ultrazvuku gynekolog řekl, že nečekám jedno, ale dvě děti, málem jsem omdlela. Dvojčata už jsem měla doma a druhá jsem čekala. A aby toho nebylo málo, ke dvěma klukům se mi narodili další dva kluci. Teď mám teprve pořádný kolotoč, kruhy pod očima a o týdnu na pláži si můžu nechat jen zdát, ale jsem šťastná. Ani nevíte, jak moc. Důvod, proč se o svůj příběh dělím, je jednoduchý. Chtěla bych vzkázat všem, které už nedoufají, ať to nikdy nevzdávají. Zázraky se totiž dějí, zvlášť když na ně člověk moc netlačí.
Čtenářka Mirka, foto je ilustrační
