„Proč přišla jenom máma? Kde máš tátu, on s vámi nežije, vaši jsou rozvedení?“ Tolik otázek! Táhlo se to se mnou v podstatě od školky, kam vodili všechny děti střídavě oba rodiče. A samozřejmě nechyběli na žádné besídce. Já tam měla vždycky jenom mámu, stejně jako na třídních schůzkách, aerobikových závodech, maturitním plese, promoci... A proto jsem si už jako malá vymyslela, že tátu prostě nemám, i když s námi žil až do mých patnácti let. A proč nikam nechodil? Nezajímala jsem ho! Nestaral se o mě ani o mámu, jen sám o sebe. Ale něco ho přece jen zajímalo! Milenka a nové děti, které si s ní pořídil.

Jak to všechno začalo?

Naši se seznámili těsně před čtyřicítkou. Oba byli rozvedení a měli děti z prvního manželství. „Ke štěstí nám chybí jenom dítě,“ přemlouval táta mámu, a tak jsem se narodila já. Jejich okolí na ně koukalo jako na blázny. Zatímco jejich přátelé si užívali života, protože děti už měli dospělé, rodiče měli doma novorozence. Přebalování, krmení a utišování uřvaného mimina přestalo tátu brzo bavit, a tak byl doma méně a méně. Když mi byl rok, jeho milenka s ním čekala dítě.

Otec svůj milostný poměr tajil, i když o něm máma od začátku věděla – a „hodní“ známí jí to také potvrdili. Místo toho, aby od nás odešel, začal mamku bít. Tehdy moje dětská hlavička rozhodla, že táta prostě neexistuje. Byl to určitý způsob obrany. Už tak jsem byla „ta divná, co má staré rodiče", takže vysvětlovat kamarádům, co se doma děje, jsem nedokázala.

Příběh Hany Horákové: Utekla jsem z továrny a začala podnikat. Vyplatilo se!

Málem ji zabil

Jak už to u domácího násilí bývá, stupňovalo se. Na mě otec ruku nikdy nevztáhl, protože zamaskovat modřiny u malého dítěte jde o něco hůř než u dospělé ženy. Trvalo to roky. Až do osudného dne, kdy jsem slyšela, jak máma křičí o pomoc. Pak najednou ztichla a uslyšela jsem bouchnout vchodové dveře. Vyšla jsem z dětského pokojíčku a máma ležela bezvládně na zemi. Na železných štaflích byla krev. Zavolala jsem sanitku. Pak už si nic nepamatuji.

Mamka měla otřes mozku. Obličej samou modřinu. Tehdy se však v mamce něco zlomilo a rozhodla se otci postavit. Najala si právníka, požádala o rozvod a řekla mu, že jestli na ni ještě jednou vztáhne ruku, podá na něj trestní oznámení. Než se jí podařilo přemluvit otce, aby se odstěhoval, uběhlo pár let. Bylo mi tehdy 15, když nechal klíče na skříňce a prásknul dveřmi. Musím říct, že to byl jeden z nejlepších dnů mého života.

Čtenářka Lýdie: Manžel je věčný nevěrník! Chtěla jsem to ustát, ale už nemůžu

Bolest zůstane

Od jeho odstěhování uběhlo deset let. Mluvila jsem s ním asi třikrát, ale tenhle vztah otce a dcery už nejde zachránit. Mamka má nového partnera, který ji miluje a opečovává. Obě se snažíme o těch hrozných chvílích nemluvit a zapomenout, ale nejde to. Je to hluboko v nás. A tak i teď, když se s vámi dělím o svůj příběh, mi tečou slzy proudem... Pokud jste někdo prožil něco podobného, moc mě to mrzí a držím vám všem palce, abyste dokázali alespoň trochu zapomenout a jít dál!

Čtenářka Aneta (foto je ilustrační)