Už na základní škole jsem patřila mezi oblíbenější a Klára spíše mezi outsidery. Nevím, jestli se tehdy ve 13 letech ve mně něco zlomilo, ale přestalo mě bavit utahovat si z neoblíbených spolužáků a začala jsem se kamarádit s Klárou. Staly se z nás dobré kamarádky! Společně jsme nastoupily i na střední školu, kde mi Klára pomáhala s matematikou a já jí zase začlenit se do kolektivu. Na všechny párty jsem ji brala s sebou. Nerada to říkám, ale ostatní ji respektovali jen kvůli tomu, že to byla moje kamarádka.

Když jsem si vybrala, kam půjdu na vysokou školu, k velkému překvapení si Klára vybrala tu samou. Zřejmě jsem ji tak dlouho vodila za ruku, že už si seznámení s novými lidmi a vlastně asi i celý život beze mě ani nedokázala představit. Na vysoké jsem se trochu snažila pomoci jí, aby se osamostatnila, ale vedlo to akorát k tomu, že seděla sama v koutě.

Čtenářka Sylva: Skokem pod jedoucí autobus chtěl zachránit náš vztah

Po ukončení studia jsme obě nastoupily do práce. Já jsem měla tehdy velké štěstí a hlavně ostré lokty, a tak jsem začala dělat za poměrně slušné peníze v reklamní agentuře. Klářin nástupní plat byl bída. V té době jsem navíc měla už dva roky vážný vztah s Liborem, který je dnes můj manžel a otec naší krásné dcery. Klára byla singl! Po nástupu do zaměstnání začala být hodně negativní. Neustále narážela na to, že já o životě nic nevím, protože mám hodně peněz, přítele a jsem hezká. Nevím, kde se to v ní vzalo – nebo jestli jsem si toho dříve tolik nevšímala...

Postupem času se Klára litovala čím dál víc. Každého muže, který měl o ni zájem, odehnala svým negativním přístupem k životu. Svým chováním mě dohnala až k tomu, že jsem nebyla schopná svěřit se jí se svými úspěchy, protože bych měla výčitky. Pokaždé když jsme se sešly, mě zaplavila svými problémy a vysála ze mě veškerou energii. Brala jsem to tak, že jsme kamarádky, a mou povinností tedy je ji vyslechnout a stát při ní. Bylo to ale tak strašně náročné, že jsem pak většinou přijela domů, pohádala se s partnerem, brečela v koupelně nebo tupě zírala do zdi.

Čtenářka Marta: Mám dítě s Tunisanem, který se mi už nikdy neozval

Poslední kapka přetekla, když jsem Kláře oznámila své zasnoubení s Liborem. Místo gratulace, objetí a radosti přišel vyčítavý a otrávený pohled. "No, to je teda dost, že se vymáčknul," řekla. Pak ještě dodala něco ve smyslu, že ona by se stejně vdávat nechtěla, protože každé manželství skončí rozvodem. Tehdy jsem se zvedla a beze slova odešla. Její chování jsem pak probírala s několika dalšími přáteli, kteří si samozřejmě už dávno všimli jejího věčně kyselého a otráveného výrazu. Všichni mi radili, ať ji co nejdříve vymažu ze svého života, ale nebylo to tak jednoduché. Chtěla jsem jí dát ještě jednu šanci, ale ona absolutně nebyla schopná uznat chybu, a tak jsem s ní přestala komunikovat.

Už jsou to 4 roky, co jsme se neviděly. Je mi bez ní rozhodně lépe, necítím výčitky, když se mi něco povede, nikdo mi nebere energii. Lhala bych ale, kdybych tvrdila, že mi vůbec nechybí. Na svatbě měla stát za mnou jako svědek, při zírání na pozitivní těhotenský test mě měla držet za ruku a po narození Anežky měla společně se mnou plakat štěstím. Nic z toho se nestalo! Naše kamarádství nepřežilo. Doufám, že se má dobře a že si jednou uvědomí, co všechno svým chováním způsobila.

Čtenářka Ilona, fotografie: ilustrační