2°C
Pavlova láska začala být omezující, žárlil na každého, kdo se ke mně jen přiblížil. Nejednou se stalo, že i mezi známými spustil žárlivé scény, a to jsem snášela ještě daleko hůř než výčitky v soukromí domova. Přesto jsem dlouho váhala, jestli je správné od něj odejít, protože jinak zcela splňoval mou představu o dokonalém muži. Byl pohledný, chytrý, milý a měl skvělý smysl pro humor, mohla jsem k němu vzhlížet.
Naše hádky jsem začala brát s větší lehkostí, vlastně trochu jako sport – kdo s koho. Bylo mi už přes dvacet, začala jsem mít svou hlavu a občas ho i trochu provokovala. Čím víc mi předhazoval, že určitě něco s někým mám, tím víc jsem měla chuť to zkusit. Nakonec jsem opravdu skončila s jiným mužem a s Pavlem jsem se rozešla. Následovala šílená scéna. Nejdřív křičel, pak vyhrožoval, prosil a končil pláčem a sliby, že se všechno změní.
Manipulace skrze rodinu
Jana se svého partnera bála.
Autor: Shutterstock.com
Uplácel mě drahými dárky a zkoušel se mnou manipulovat prostřednictvím rodiny, která už v té době byla hodně provázaná se mou. S jeho rodiči jsem měla výborné vztahy, a tak jsem po několika měsících povolila a vrátila se k němu. Zpočátku se zdálo, že to bylo dobré rozhodnutí. Pavel se ke mně choval jako k princezně a brzy začal plánovat naši budoucnost ve znamení svatebních zvonů a miminka.
To mě ale vyděsilo, nebyla jsem na svatbu ani dítě připravená a uvědomovala jsem si, že je to z jeho strany spíš způsob, jak si mě k sobě víc připoutat. Věděla jsem, že jako velmi dobrý právník by mi další odchod pořádně znepříjemnil, ne-li znemožnil. Napětí mezi námi narůstalo a já se cítila jako lev v kleci. Zas jsme se začali hádat a hádky se stupňovaly v násilí. Sice šlo jen o strkance, ale tentokrát jsem byla rozhodnutá odejít definitivně.
Zamčena ve svém bytě
Zřejmě tušil, co mám v plánu, a tak mě začal doma zamykat a několikrát mě napadl. Ne že by mě přímo bil, ale třásl se mnou tak, že jsem pak modřiny na rukou musela několik dní schovávat dlouhými rukávy. Nechtěla jsem se dočkat facek a kopanců, které by nejspíš následovaly.
Přes internet jsem si našla malý byt, sbalila jsem si kufr s oblečením a pár osobními věcmi a domluvila si odvoz v době, kdy byl Pavel v práci.
Když zjistil, že jsem pryč, následovalo peklo. Sice nevěděl, kde bydlím, ale počkal si na mě před prací, spustil vlnu výčitek a já, aby nedělal ostudu před mými kolegy, slíbila, že se večer sejdeme a všechno probereme.
Hrozné tušení
Už když přijížděl, měla jsem hrozné tušení, ale nakonec jsem k němu do auta nasedla. To, co se dělo dál, bylo jako z hororu. Ptala jsem se, co se děje a kam jedeme. Řekl, že už je mu všechno jedno, a když nebudu s ním, tak nebudu s nikým. Nohu na plynu sešlápl až na podlahu a já křičela, ať zpomalí. Pak už si pamatuji jen blížící se světla, náraz a tmu.
Probrala jsem se v nemocnici, celá polámaná, ale živá. Na rozdíl od Pavla, který srážku s nákladním autem sice přežil, ale dodnes má trvalé následky. Prý na auto původně mířil čelně, ale na poslední chvíli volant stočil. Možná si to rozmyslel nebo se v něm na poslední chvíli probudilo svědomí.
Trvalo mi dlouho, než jsem se z této zkušenosti oklepala, ale za pomoci odborníků jsem v sobě našla dost síly na to, jít dál a znovu věřit mužům. Dnes jsem vdaná a mám dvě krásné děti a můj muž je Pavlovým opakem. Přesto – když máme někdy ostřejší výměnu názorů, je ve mně zase malá dušička, aby to nepřineslo nějakou další tragédii.
Čtenářka Jana N. z Chebu
