Pátek 25. září 2020
Svátek slaví Zlata, zítra Andrea
Zataženo, déšť 16°C

Lékaři jí nedávali naději: Z kómatu ženu probral až hlas jejího syna!

7. června 2016 | 06:00

Začalo to stejně jako kterýkoliv jiný den. Svobodná matka Daniela vezla svého malého syna do školy, kde zrovna měli maškarní. Šel za chirurga, protože pro něj byl hrdinou poté, co ho před rokem ošetřoval. Téměř až mrazí z toho, že o pár chvil později právě Daniela chirurga nutně potřebovala. 

Když vezla Daniela svého šestiletého chlapečka do školy, bylo strašné počasí. Pršelo, že bylo vidět sotva na auto před ní. Cestou ze školy, když už jela sama, přemýšlela, že na další benzinové pumpě zastaví a chvíli počká, až ten nejhorší nečas přejde. Jenže v tom okamžiku se její život obrátil naruby. Přejížděla z pruhu do pruhu, když přehlédla obrovskou louži. Do ní zajela a auto dostalo smyk. 

Co s ním bude? 

Po nehodě se snaží vrátit do normálního života.
Pak už to šlo ráz na ráz. Auto se sedmkrát otočilo přes cestu, než se zastavilo. Daniela, ačkoliv byla připoutaná, sebou v autě mlátila jak hadrová panenka. Celou dobu držela nad hlavou ruku, aby si hlavu příliš nerozbila o střechu. „Během té chvíle mi proběhla hlavou spousta věcí, ale hlavně jsem myslela na Ethana,“ vzpomíná. Během toho, co auto rotovalo ze střechy na kola a zpět, přemýšlela nad tím, kdo se o něj bude starat, když se jí něco stane. 

Zpočátku necítila žádnou bolest, jak byla v šoku. Šest nebo sedm aut kolem projelo, aniž by měl někdo snahu zastavit. Když už někdo zastavil, měli strach, aby auto nevybuchlo, při nárazu došlo k protržení nádrže. Pamatuje si ještě, jak v deliriu neustále myslela na Ethana, který trpí lehkou formou autismu a nikdy nestrávil noc bez své maminky. 

Traumatizující pohled

Daniela utrpěla několikanásobná poranění páteře, nohou a jedné ruky, rozsáhlé poranění lebky. Jedna ruka byla v tak dezolátním stavu, že se lékařům nepodařilo ji zachránit. Kvůli všem zraněním dali lékaři ženě léky, po kterých upadla do bezvědomí.

Daniela s Ethanem ještě před autonehodou

V nemocnici v kómatu pak žena strávila 16 dnů. Po celou dobu ale nechtěli Ethana za maminkou pustit, protože pohled na ženu, která byla samá modřina, bez ruky, bez viditelných známek života a s ortézami na celém těle, by pro něj byl až moc traumatizující. Naštěstí se o něj po celou dobu starala její nejlepší přítelkyně, zatímco Danielini rodiče úzkostlivě trávili den a noc u její postele. 

Malá naděje na zlepšení

„Chvíli to vypadalo, že to nepřežiju. Brzy po zranění, když jsem byla v umělém spánku, se otok na mozku natolik zvětšil, že si lékaři nebyli jistí, jestli se to ještě někdy zlepší,“ vzpomíná se slzami v očích. Její rodiče tedy začali Ethana připravovat na nejhorší. „Babičko, a to maminka zemře?“ ptal se s nepochopením. Babička jen odpovídala, že neví.

Lékaři ženě nedávali příliš šancí na přežití.
A tak v zoufalém nevědomí blízké budoucnosti nahrál s babičkou srdcervoucí vzkaz. „Ahoj maminko, jsem u babičky a všechno je v pořádku. Dělej prosím, co ti lékaři řeknou, a určitě se brzy uzdravíš a probudíš se. Mám tě rád,“ zněl obsah jeho zprávy. 

Zvukovou stopu pak ženě její matka přehrávala den co den, stále dokola. Až šestnáctý den kómatu se najednou ozvaly první zvuky signalizující probírání se. „Chtěla jsem promluvit, ale nemohla jsem, měla jsem trubičky v krku. Strašně jsem se chtěla všem omluvit,“ vzpomíná na první okamžiky, kdy se vrátila mezi živé.