Možná se vám bude zdát, že jsem se úplně zbláznila nebo že mi nic není dost dobré. Je mi 34 let, s manželem čekám druhé dítě. Má se narodit za dva měsíce a já přemýšlím, jestli mám od svého muže do té doby odejít. Nebo jestli mám počkat a udělat to pár měsíců po porodu. A jestli se dá vlastně vymyslet nějaká nejvhodnější doba pro rozchod.

Když jsem se s manželem seznámila, bylo mi sedmadvacet, jemu o rok méně. Potkali jsme se klasicky – v hospodě, kde se u jednoho stolu prolnuly dvě party. Padli jsme si do oka hned, po pár schůzkách jsem se nastěhovala k němu do bytu. Od začátku bylo jasné, že spolu chceme být a mít děti. Nikdy jsme nezaznamenali nějaký větší konflikt nebo rozpor. I svatba proběhla tak, že jsme se domluvili a dokázali skloubit představy nás dvou i obou rodin. Všechny rozpory a problémy přišly až poté, co se narodila malá Míša. To mi bylo třicet dva. 

S dítětem, ale sama 

Najednou jsem zjistila, že jsem hodně sama. Kamil totiž moc nezměnil svůj životní styl. Což znamenalo každé pondělí "s chlapama na fotbal" a potom pravidelné sportovní přenosy v hospodě. Taky minimálně jednou týdně. Ostatní dny chodil docela pozdě z práce, jen tak tak stihl malou Míšu vzhůru. A poté si sedl k počítači a tam si sjížděl nějaká videa nebo stahoval filmy. O víkendu si to chtěl vynahradit, byl s námi, ale jeho představa byla – hlavně klid. A tak jsme zůstávali většinou doma a šli na hřiště, nejeli jsme nikam na výlet ani na návštěvu za rodinou nebo kamarády. A já jsem najednou zjistila, že většinu svých životních starostí a radostí sdílím s maminkami z pískoviště nebo s kamarádkami po telefonu.

Poslední kapka: 7 zpovědí žen, které se rozhodly rozvést

Když jsem Kamilovi říkala, že bych s ním chtěla trávit víc času, namítl, že nemáme stejné zájmy: on se chce dívat na jiné filmy, poslouchá jinou hudbu. Říkal, že má přes den dost práce a večer chce hlavně klid. Stejně tak věci ohledně volného času – vždycky mne vyslechne, ale to je tak všechno. Každá má námitka nebo výčitka po něm sklouznou a nic se nezmění.

Neřekne si ani o peníze

Nejhorší ale je, že stejně se chová i v práci. Pracuje jako obchodní zástupce, jeho plat se skládá i z provizí. Jenže v posledních čtyřech letech mu je majitel firmy pravidelně dluží. A zaplatí třeba jednou za čtyři měsíce, někdy i později. Když Kamilovi říkám, aby se ozval, aby si víc dupl, dopadne to stejně. Vyslechne mě – a nic. Já chápu, že se nechce v práci rozhádat a že majitel většinou peníze časem splatí. Ale já pak jsem na účtu v minusu a mám starosti s tím, za co koupím příští týden jídlo. Hrozně mě to stresuje. Teď bych chtěla koupit pár věcí na druhé miminko. Má to být kluk, a tak nechci, aby byl jen po sestře v růžovém. Musím si půjčit u kamarádky, i když je mi to trapné. Jenže nemám na vybranou. Mámě si říkat o půjčku nechci, od začátku se jí nelíbilo, že si beru mladšího kluka, a teď by mi řekla, že mám, co jsem chtěla.

Nevím, co dál

Už jsem si s manželem zkoušela promluvit hodněkrát. Bez výsledku. Vím, že se v tomhle nezmění. A pokud zůstane v téhle práci – kterou samozřejmě měnit nechce – budeme na tom finančně úplně stejně. Vím, že mě to bude stresovat čím dál tím víc. Už nemůžu dál.

Čtenářka Zdena: Manžel začal chorobně žárlit, kontroloval mi i spodní prádlo

Kdybych žila sama s dětmi, vlastně by se nic nezměnilo. Už takhle je víceméně všechna péče na mně. Kdybych se rozvedla, alespoň by mi nebylo líto, že ten druhý se o nás nezajímá. Jenže – k mámě jít nemůžu, vím, že bych s ní nevydržela ani dva dny. Pořád by mi předhazovala, že mi to přece říkala. Přemýšlím o nějakém levném podnájmu. Teď, když budu dostávat půl roku mateřskou, bych se mohla postavit na vlastní nohy, pak bych snad mohla počítat i s alimenty a holt bych se musela vrátit brzy do práce – nevydělávala jsem zle. Ale když si uvědomím, že bych dva měsíce před porodem dalšího dítěte zůstala sama, přemýšlím, jestli nedělám největší chybu ve svém životě.

Míša, Kolín