Když bylo naší "klukoholce" deset, bez problémů uměla nastartovat a popojet pár metrů po vjezdové cestě ke garáži. Byla jsem na ni tak pyšná! Ve dvanácti mě začala přemlouvat, abychom šly jezdit. "Jasně, vždyť ty jsi tak šikovná," slíbila jsem jí a jednoho víkendu jsme vyrazily s naší zánovní octavií na blízké polní letiště, kde startovala práškovací letadla a trénovali motorkáři. Byl to dobrý hektar plochy zpevněné starými panely, kde byly v ústraní vybudovány slalomové dráhy ze starých pneumatik.

Kristýna se po pár méně zdařilých pokusech rozjezdila jako profík. Při první lekci jsme zvládly plynulé rozjíždění, při další řazení, pak slalom popředu i při couvání a nakonec rozjíždění s ruční brzdou. Po pár měsících už jsem ji, co se týče technického zvládnutí auta, neměla co učit. Další jaro, hned jak roztál poslední sníh, jsme zase vyrazily.

Tajné výpravy

"Fakt jsi dobrá, z fleku bys udělala řidičák," chválila jsem ji a poplácávala s uznáním po zádech. A kdykoli mě požádala, nechala jsem ji řídit i na prázdných okreskách kolem zapadlých vísek. "Ale tátovi to raději neříkej," nabádala jsem ji a ona mlčela. Naše tajné výpravy pokračovaly. Skoro každý víkend jsme spolu někam jely. Z vesnice jsem řídila já, za cedulí jsme se vyměnily a před návratem zase. Za celé prázdniny nenastal jediný problém, policajti se tu neobjevili, jak byl rok dlouhý, a tak jsme se jednou dokonce vypravily do třicet kilometrů vzdáleného města na nákupy.

Vyjely jsme odpoledne a vracely se už za tmy. "Kristýnko, dneska budu řídit já, je tma, to se jede daleko hůř," řekla jsem, když začala dcera naléhat na obvyklou výměnu pozic. "Mamííí, to mi nemůžeš udělat! Přednosti znám, značky taky, sama říkáš, že řídím líp než spousta lidí s řidičákem," hučela do mě a já se rozhodla to risknout. "Jeď ale strašně pomalu, nezapomeň, že zvládat auto neznamená šlapání na pedály," chytře jsem jí radila.

Nenarozená dcera mi zachránila život, já pak zachránila ten její

Světla osvěcovala široký kužel silnice, kolem samé lesy a nikde ani živáčka. Zrovna jsme se něčemu smály, když tu z lesa vyrazil zajíc a skočil přímo před auto. "Pozor," zařvala jsem, Kristýna sebou trhla a stočila volant doleva. Zajíc zmizel v příkopu na druhé straně. Dcera ještě nestačila ani srovnat kola, když tu se vyřítila srna. "Brzdi," vykřikla jsem, ale víc si nepamatuju. Probudila jsem se do úplné tmy, strašného chladu a bolesti. "Mami, maminko, nebuď mrtvá, prosím tě," slyšela jsem vzlykot dcery vedle sebe.

Chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla, co se stalo. Ležela jsem hlavou vzhůru v převráceném autě s nohou zaklíněnou do mezery v promáčknutých dveřích. Nemohla jsem se ani hnout. Vtom zadrnčel někde zapadlý mobil a já slyšela dceru, jak vzlyká. "Tati, my jsme se nabouraly a máma je zraněná, hned přijeď." Omdlela jsem.

Čtenářka: Porodila jsem dceru. Manžel touží po synovi a hrozí, že si ho pořídí jinde!

Podruhé jsem se vzbudila v nemocnici. Ležela jsem na JIP, kolem pípaly přístroje bůhví na co všechno a mně bylo divně. Cítila jsem se jako zdrogovaná. Pomalu jsem se začala rozhlížet kolem a snažila jsem se zorientovat. Paměť mi naskakovala po kouscích. Pak vešel lékař. Říkal různé nesmysly, dnes už je nevím, protože je vytěsnila jediná informace: "Museli jsme vám amputovat nohu!" "Cože! To je šílený sen, ze kterého se za chvilku probudím. Nebo je to úplně blbý vtip!" Bohužel ani jedno. Stačilo odkrýt kousek peřiny.

Prvních několik dní jsem se cítila zcela vykolejená. Přišel za mnou manžel s dcerou a já jen brečela a nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Rodina mě ale neskutečně podržela a jen díky svému skvělému muži, který mi nikdy nic nevyčetl, jsem dnes stejná jako dřív. Moje malá Kristýnka už má dávno svůj vlastní řidičák a jezdí jako Nicki Lauda. Všechno jsme si vyříkaly, žádnou vinu jí dávat nemůžu. Jediným viníkem jsem já a dnes děkuji osudu hlavně za to, že všechno dopadlo tak dobře. Co kdyby se něco stalo dceři! S jednou nohou žít dokážu, ale s vědomím, že jsem způsobila újmu vlastnímu dítěti nebo jeho smrt, bych nepřežila.

Čtenářka Zdena