Sobota 2. března 2024
Svátek slaví Anežka, zítra Kamil
Oblačno 11°C

Čtenářka Milena: Manžel trpí záchvaty vzteku a já to snáším hůř a hůř

Manžel si někdy nepamatuje, co na mě ve vzteku křičel
28. června 2015 | 06:30

Ivan je spolehlivý a pracovitý muž. Stará se o rodinu, vydělává a nepije. Čas od času ho ale chytne "rapl" a pak je lepší mu jít z cesty, píše čtenářka Milena. Jednou prorazil rukou stěnu v montovaném domku, jindy ji nechal samotnou s dětmi v autě a odešel pryč. Dá se na takové chování zvyknout?

S manželem jsme se poznali u mě v práci. Bylo mi dvacet pět, pracovala jsem jako pokladní a on byl jeden z nejpříjemnějších zákazníků. Pracoval nedaleko jako počítačová podpora v jedné firmě. Vždycky jsem se těšila, až si půjde pro oběd nebo svačinu. Jednou se zeptal, kdy v práci končím, a počkal na mne. A tak jsme spolu začali chodit. Brali jsme se po necelých třech letech, já byla tehdy už ve třetím měsíci. Narodila se nám Nikolka.

Kolem plánování svatby a narození dítěte jsme měli pochopitelně hodně zařizování a přišlo hodně změn. I když jsme se vždycky oba chtěli domluvit, někdy to bylo dost obtížné. Párkrát jsme se během toho období hodně pohádali, ale tehdy jsem nakonec měla pocit, že hádka jen pročistila vzduch, a za pár dní jsme se zase začali bavit normálně. Za dva roky po Nikolce se narodila Hanička. S novým dítětem jsem pochopitelně byla trochu unavenější a taky doma otrávenější. Naše hádky se začaly stupňovat. Nikdy nešlo o nic zásadního, v tom jsme se vždycky shodli. Většinou šlo z mého pohledu o banality.

Manžel přišel třeba z práce a vytočilo ho, že jsou všude drobky. Na moje námitky, že se dvěma malými dětmi doma trochu větší nepořádek bude, doslova vybuchl. Nechce žít v bordelu, netušil, že mi to bude takhle jedno a tak dále a tak dále. A že je ve vztahu hrozně nešťastný. Když se to stalo poprvé nebo podruhé, byla jsem z toho vyřízená. Musela jsem okamžitě volat kamarádce, ta mne utěšovala, že to určitě tak nemyslel.

Omluví se, ale...

Ivan se skutečně za pár dní omluvil, že asi přestřelil. Chvíli byl klid, ale za dva nebo tři měsíce další hádka: tentokrát o to, jestli pojedeme na víkend k našim. U našich jsme prý víc a on za to nemůže, že jeho matka bydlí dál, ale že si vnoučata chce taky užít a že na to má právo. A že jsem neskutečně sobecká a že to netušil. Vůbec jsem nechápala, kde se to v něm bere. Zase jsem potřebovala podporu kamarádky a zase měla pravdu: s Ivanem jsem se za dva dny usmířila, a když jsem se ho ptala, jestli to myslel vážně, řekl, že něco takového vůbec přece neříkal.

A takhle je to s naším manželstvím už několik let. Jednou za dva nebo tři měsíce šílený výbuch a pak klid. Jednou jsme byli na dovolené a Ivan se tak naštval, že praštil rukou do zdi a dost ji poničil. Musela jsem to pak svést na děti, protože jsem se za to strašně styděla. Jindy jsme zase jeli z rodinné oslavy a jeho vytočilo, že ho upozorňuji na auto vyjíždějící zprava z vedlejší ulice. Praštil do volantu, ječel, ať si jedu domů sama, vystoupil z auta a odešel pryč. Musela jsem děti dovézt domů, i když jsem neměla řidičák.

Jak dlouho to vydržím?

Snažila jsem se s ním o tom mluvit, sám vždycky říká, že ho to mrzí, že ví, že to někdy přežene. Většinu času se chová skvěle a vím, že nás má rád. Vím, že by mne nikdy neuhodil. Snažila jsem se vypozorovat, jestli jeho chování nesouvisí třeba s vypitým alkoholem, ale většinou bývá střízlivý. Už jsem to zkoušela vypozorovat i podle měsíčních fází, změny počasí nebo tak, ale nic mě nenapadlo. Rozvádět se určitě nechci. Ale je mi strašně líto, že jeho výbuchy musí vídat dcery. Kamarádky mi říkaly, ať se to snažím ignorovat. Brát to jako nemoc. Asi je to jediná možnost, ale je to strašně vyčerpávající. Sama jsem zvědavá, jak dlouho to ještě vydržím.

Autor: is