Čtenářka Milada: Manžel se zabil, když za mnou jel do porodnice | Pro ženy | Blesk.cz

Čtenářka Milada: Manžel se zabil, když za mnou jel do porodnice

5. srpna 2015 | 06:00

Milada je mladá žena, která zažila velkou tragédii. Takovou, jaká lidem obrací život úplně naruby. Přestože od té doby už uplynulo víc než pět let, její bolest je stále intenzivní. Není se čemu divit. 

Byla jsem holka z menšího města ve středních Čechách. V pubertě jsem nikdy nevynikala průbojností ani ničím jiným. Milovala jsem své rodiče a knihy, společnost holek ani kluků jsem moc nevyhledávala. Byla jsem plachá a neměla jsem ani špetku sebevědomí. Protože jsem se dobře učila, po gymnáziu jsem vystudovala vysokou školu. Pak jsem nastoupila do velké firmy v krajském městě. Můj úmysl byl jasný: pracovat, jak nejlépe umím, a budovat kariéru.

Rychlý vzestup a láska
Milada v dětství hodně četla a dobře se učila.

Práce mě hodně bavila a na žebříčku pozic jsem začala postupovat docela rychle. Po roce a půl jsem získala místo vedoucí většího oddělení. Byla jsem docela přísná, ale spravedlivá šéfová a lidé, se kterými jsem pracovala, mě měli rádi. Když jedna z kolegyň odešla do důchodu, potřebovala jsem za ni náhradu. Přihlásil se také vysoký černovlasý fešák, chytrý kluk. Ivan. Zajiskřilo to mezi námi už při přijímacím pohovoru. Vzájemné přitažlivosti jsme nedokázali vzdorovat, i když jsme věděli, že je to velmi neprofesionální. Zbytek našeho týmu nám vztah přál, za půl roku jsme se vzali.

Dramatický porod

Po dalším půlroce jsem otěhotněla – čekali jsme dvojčata, kluky. Těhotenství probíhalo bez potíží, byla jsem šťastná, zamilovaná a nic mi nechybělo. Byla jsem nezkušená prvorodička a asi dva týdny před plánovaným porodem jsem už byla pochopitelně doma na mateřské. Ivan byl v práci. Jednou dopoledne mi zničehonic začaly silné kontrakce. Tak silné, že jsem si domyslela, že asi půjde o překotný porod. Naštěstí byla doma sousedka, matka čtyř dětí, na kterou jsem – už v dost velkých bolestech – zaťukala. Hned volala sanitku, pak manžela, ale děti se tlačily ven ohromně rychle. První chlapeček se narodil ještě před příjezdem záchranky, druhý těsně po příjezdu do nemocnice.

Chtěla bych vrátit čas
Milada se do Ivana zamilovala už při pracovním pohovoru.

I když se všechno tak rychle seběhlo, byli jsme všichni tři v pořádku. Hned jak se na světě ohlásil pláčem i druhý syn a doktor mi řekl, že je stejně zdravý a velký jako jeho bráška, začala jsem se ptát po manželovi. Vždyť mu přece sousedka volala už od nás z domova. Jak to, že tady ještě není?

Byla jsem zklamaná, ale vysílená po porodu jsem na pár hodin usnula. Někdy si říkám, že jsem se už ani neměla probudit. Dostala jsem totiž otřesnou zprávu: hned jak se Ivan dozvěděl, že porod začal už doma, sedl do auta a co nejrychleji se snažil přijet ke mně. Na kluzké silnici dostal smyk a vjel do protisměru, přímo pod kola kamionu. Na místě byl mrtvý.

Bez synů bych nevydržela

Je to už pět let, ale stále se vracím k té šílené chvíli, kdy jsem se dozvěděla o Ivanově smrti. Někdy v noci přemítám, jak by bylo krásné vzít zlé věci a zážitky zpátky, vrátit čas… Nad vodou mě drží jen moje rodina a hlavně synové, kteří mají po otci krásné husté vlasy a laskavé oči. Otce, který se na ně tak moc těšil, nikdy nepoznali. Ivan mi strašně chybí a vím, že synům také není dobře bez otce. Ale čas vrátit nejde a já musím žít dál. Kvůli klukům, kteří mě tak moc potřebují.

Milada, Klatovy