Pátek 29. března 2024
Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt
Oblačno 18°C

Čtenářka Pavla: Brala jsem drogy a málem jsem kvůli nim přišla o dceru

  • Pavla se nedokázala drog vzdát ani v těhotenství. Dítě v porodnici opustila.
    9. června 2015 | 06:00

    Narození dítěte patří mezi nejsilnější životní zážitky. Naše čtenářka Pavla přiznává, že ona ho vůbec nezvládla. Protože v té době žila ve squatu, brala drogy a udržovala náhodné známosti. Dlouho jí trvalo, než si uvědomila, jakou cestou se vlastně dát. O své dítě málem přišla kvůli své závislosti. 

    Můj život byl jeden nekonečný mejdan. Neřešila jsem nic, žila ze dne na den. Měsíc po tom, co jsem se rozešla s Martinem, nevyšla jsem z drogového opojení. Míchala jsem si koktejl zapomnění – pervitin na rozjezd, skunk na spánek. V drogových rauších jsem střídala chlapy, jak se naskytli. Všechno mi bylo jedno, žádný svatoušek jsem nebyla. Moji rodiče dost trpěli, doma jsem se neobjevovala, bydlela po známých, někdy ve squatu. I na školu jsem se vykašlala, myslela jsem asi, že euforie mládí bude nekonečná.

    Jenže nebyla. Než jsem stačila zaregistrovat, že mám prodlevu v menstruaci, bylo pozdě. Doktorka mi oznámila, že jsem ve čtvrtém měsíci. Tenkrát jsem se hořce zasmála. Vážně ironie osudu, že právě ze mě bude matka. Ale nesrovnalo mě to. Bohužel. Své dítě jsem mučila, dál jela ve svém zajetém stylu, že ve mně roste nový život, mě nezajímalo. Tvrdé drogy jsem však přece jen vysadila. Asi jsem špetku svědomí měla.

    Porod: otec neznámý

    ...
    Autor: Shutterstock.com
    Blížil se porod. Za celou dobu jsem si k holčičce, která mi rostla pod srdcem, nedokázala vytvořit vztah. Vždyť jsem ani nevěděla, s kým ji čekám. Říkala jsem jí Kukačka. Nutnou výbavu do porodnice jsem sice pořídila, ale jinak neměla vůbec nic. Bydlela jsem ve squatu a tak nějak nevěděla, kam se s malou po odchodu z porodnice vrtnu.

    A pak to přišlo. Když jsem začala cítit první bolesti, zavolala jsem si sanitku. Gábina se narodila o pět hodin později. Šlo to hladce, dobře... Navzdory mému životnímu stylu byla zdravá, váhově v normě. Pro mě ale malé, ubrečené nic. Když jsem s ní ležela konečně sama na pokoji, zmocnila se mě panika. Všechno se ve mně pralo. Netušila jsem, jak se o ni postarám. Ale byla jsem si jistá, že jí nemám co nabídnout. A najednou jsem dostala hroznou chuť šlehnout si.

    V noci jsem se sebrala a zdrhla. Děsná okresní nemocnice, v níž jsem byla, se příliš bezpečností nezaobírala. Vrátila jsem se rovnou mezi své a Gábinu tam nechala. A pak se ponořila na několik týdnů do lihu. Nikdo mě nehledal, nikdo nic neřešil. Já se snažila zapomenout. Toužila jsem vsugerovat si, že celé moje těhotenství i porod byly jen dlouhá noční můra. Nic víc. Jenže nebyla.

    Nečekané setkání

    ...
    Autor: Shutterstock.com
    Jednoho dne jsem se vypotácela ze svého příbytku s tím, že si musím koupit cigarety. A najednou jsem v boční ulici zahlédla mámu. S kočárkem!

    Okamžitě jsem vzala nohy na ramena, ale pochopila jsem. Gábinu si vzali rodiče. Bez dechu jsem doběhla do parku, sesunula jsem se do rohu ke zdi a začala brečet. Bezmocí. Věděla jsem, že jsem všechno podělala, a chtěla svou malou vidět, pohladit ji. Ale netušila jsem jak.

    Zpátky doma

    Bolest ale najednou začala být horší než strach. A tak jsem jednoho dne zazvonila u dveří rodičů. Otec se neudržel a hned mezi dveřmi mi dal pár facek. Máma brečela a koukala se na mě pohledem, který mě rozkládal zevnitř. Pak mě pozvali dál. Gábinka spinkala v postýlce, a když jsem ji viděla, zatočila se mi hlava, chtělo se mi omdlít. Moje malá holčička, a já s ní nebyla! Byla tak krásná, křehká, sladká.

    Nicméně cesta k ní nebyla snadná. Jelikož mě rodiče soudně chtěli zbavit rodičovských práv, což jsem se nedivila, musela jsem dlouho dokazovat, že své polepšení myslím vážně a že se můžu o dceru starat. Gábinka byla velkou motivací. A já díky ní všechno napravila. I sebe. Dnes už žijeme normálně. Akorát si zřejmě nikdy neodpustím, jak jsem se k ní v těhotenství chovala, jak jsem od ní utekla, když byla nejzranitelnější. Kdykoliv mi řekne "maminko", chce se mi brečet. Dojetím i proto, že jsem byla taková bezcitná mrcha. Zřejmě se jí nikdy nepřiznám, za jakých podmínek se dostala na svět. Nevědomost je někdy mnohem snazší.

    Pavla z Mělnicka

Autor: duš
Diskuse ke článku
.