5°C
Nenáviděla mě. Pamatuju si, že mě jako malou nechávala pořád doma samotnou. Chodila se bavit a dítětem se nedala nijak omezovat. Prarodiče jsem nepoznala, se svou dcerou se nestýkali a myslím, že ani nevěděli, že existuju. Strašně jsem se sama doma bála, ale když jsem se na mámu věšela a brečela jsem, aby nikam nechodila, odstrčila mě, až jsem spadla na zem. "Mám tě plný zuby, musím někam mezi normální lidi," houkla přes rameno.
Vytvořila jsem si imaginární svět
A tak jsem si nacvičila takový protistrachový manévr. Nakreslila jsem si tužkou na zeď dvě myši. Měly obrovské kulaté uši, dlouhý ocásek a špičatý čumák. A ty myšky byly celé roky moje kamarádky, které všude vlezly a nosily mně zprávy, co dělá máma, co kamarádka Bětka ze školky, a taky vzkazy od dětí, které byly stejně jako já zavřené samy doma a bály se.
Samozřejmě že jsem si všechno vymýšlela, ale vždycky jsem se do svého světa tak vžila, že jsem měla pocit, jako by kolem mě byla spousta lidí a dětí. Věděla jsem, že Honzík dnes nedostal večeři stejně jako já a že Aničku zbil zlý strejda. Mě zase zmlátila máma, když zjistila, že je počmáraná zeď za gaučem v pokoji. Já ji ale prosila a naslibovala hory doly – a tak mi tam ty moje myšky nechala. Díky nim jsem měla hromadu imaginárních kamarádů a nebyla nikdy sama. Hračky jsem skoro neměla, pouze ostříhanou barbínu, kterou matka našla někde na pískovišti, a pár bábovek s kyblíkem po synovi od sousedky. Jednou se ale matka překonala a k Vánocům mi koupila velkého plyšového krtka v kalhotkách s kapsami a do nich zastrčila čokoládové bonbony. To byly nejhezčí Vánoce v mém životě a s plyšákem jsem spala ještě v pubertě.
Matčin přítel byl na mě hodnější
Jakmile jsem začala chodit do školy, skončila i ta trocha dětství, kterou jsem měla. K povinnostem školáka přibyla péče o celou kuchyni, takže čas na hraní jsem už skoro neměla. I když jsem byla sama, musela jsem dojít na nákup, uklidit, denně mýt podlahu a nikde nesměl ležet špinavý hrneček. Taky se k nám nastěhoval strejda Michal. Musím ale říct, že byl hodnější než máma. Nebil mě, a dokonce se mě někdy i zastal. "Nebav se s ní, ona je úplně blbá," okřikovala ho, když se snažil si se mnou trochu povídat a já se krčila v koutě jako kus zapomenutých odpadků.
Michal mi koupil mou první opravdovou panenku. Byla jsem štěstím bez sebe a hýčkala si ji jako živou. Vůbec jsem se od ní nemohla odtrhnout, a to mámu strašně štvalo. Jednou jsem ji nějakým nedopatřením zapomněla na zemi a máma do ní kopla takovou silou, že se jí ulomila noha. Strašně jsem brečela a matka mě ještě seřezala za to, že v bytě dělám nepořádek. „Dávej si tu pannu někam do koutku, aby ji nikdo nenašel," radil mi Michal a já ji pak ukládala do postýlky z kapesníků za gauč vedle svých nakreslených myšek. To byla moje rodina.
Bylo to čím dál horší
Ve škole jsem moc nestíhala. Doma se se mnou totiž nikdo neučil, nepomohl mi, a to je pak pro prvňáka těžké. Aspoň tedy pro mě. Dnes si nemyslím, že bych byla hloupější, ale chybělo mi zázemí. Děti už psaly, mě ruka moc neposlouchala. A co teprve počty! Strašně jsem se za sebe styděla – všichni byli lepší než já. Vlastně mě okolnosti vždy utvrdily, že má máma pravdu – jsem blbá a nemožná, každý přede mnou uteče.
Nakonec utekl i Michal. Matka na mě řvala, že mě vyhodí, dá do děcáku, že už jsem jí vyštvala druhého chlapa. Seřezala mě velikonoční pomlázkou tak, že jsem byla samá modřina a z nosu mi tekla krev. Utíkala jsem, ona mě honila po bytě a přitom shazovala věci z nábytku. Byl to takový kravál, že někdo v domě zavolal policii. Než se dobouchali, matka mě zavřela do skříně, a policajtům potom tvrdila, že jsem před chvílí odešla za kamarádkou a že se nic tak hrozného nedělo, jen jsem donesla pětku ze školy a ona mi nadávala.
Nakonec odešli, asi byli rádi, že mají od všeho pokoj a nemusí nic řešit.
V baráku se na mě dívali s lítostí i opovržením. Pro všechny jsem byla ta "socka" z druhého patra, jak jsem jednou zaslechla na chodbě. Jedna sousedka mi občas podstrčila čokoládu, koláč nebo mě pozvala k nim na švestkové knedlíky, jinak mě všichni obcházeli obloukem. "Pojď Leničko, jsi taková hubená, cos měla k večeři?" ptávala se, ale já jsem se styděla, takže jsem jí tvrdila, že řízek nebo grilované kuře. Přitom to byly lahůdky, které jsem znala spíš podle názvu.
Můj domácí režim se ale po tom incidentu ještě zostřil. K večeři jsem dostávala už jen chleba a čaj a měla jsem na starosti vzorný úklid celého bytu. Nikde nesmělo být ani smítko, což máma denně kontrolovala s bílou rukavicí. Jakmile něco našla, pomlázka měla hody.
Stala jsem se bezejmennou posluhovačkou
Když se nastěhoval Dušan, bylo mi třináct. Byl to noční hlídač, takže jsme se úspěšně míjeli. Skoro se mnou nemluvil, bral mě jako bezejmennou posluhovačku, kterou jsem fakticky byla. Často jsem přespávala u kamarádek, snažila jsem se být doma co nejmíň. Kolikrát si toho máma ani nevšimla. "Táhni odtud, kdybych mohla vrátit čas, nikdy by ses nenarodila," křičívala na mě. A tak jsem se snažila táhnout, jak to jen šlo.
Základkou jsem prolezla s odřenýma ušima a hned o prázdninách po devítce jsem se konečně od matky odstěhovala. Mým dalším bydlením se stala ubytovna. Našla jsem si totiž kluka, který na ní bydlel. To byla úleva! Už žádné nadávky a sloužení! Vůbec se mi po mámě nestýskalo a jí po mně taky ne. Když mi jednou za čas zavolala, nikdy to nebylo jen tak. Vždycky ode mě něco chtěla – peníze, práci, pomoc. Nikdy ji nenapadlo, že by pomohla ona mně. A tak náš kontakt pomalu slábl, až ustal úplně. Dnes už o sobě takřka nevíme. Já mám skvělou rodinu a konečně je mi dobře!
Čtenářka Lenka
