Moje touha po setkání s vlastním otcem byla velká. Čím jsem byla starší, tím jsem si víc přála poznat toho promiskuitního grázla, který se na mě vykašlal, když mi ještě nebyly ani dva roky.

Opustil mě i mou matku a nikdy neprojevil ani ten nejmenší zájem mě vidět, zjistit, jak se mi daří, jestli něco nepotřebuju, jestli jsem zdravá ani jak mi to jde ve škole. Nikdy ani pohled k Vánocům, dárek k narozeninám – nic. "Lenko, tvůj táta byl kurevník, který nás obě dvě hodil přes palubu. Byl úplně k ničemu, nedovedl se o nás postarat a dítě mu akorát bylo na obtíž," hustila do mě matka, co si pamatuju. Kdo by se pak divil, že jsem mu nemohla přijít na jméno.

Když se asi v mých sedmi letech pokusil o kontakt, ztropila jsem scénu, že ho v životě nechci vidět, zrádce jednoho bezcitného, který tak ublížil mojí mamince i mně. Na to si docela živě pamatuju, protože pastelky, které mi tenkrát po babičce poslal, jsem nekompromisně hodila do koše, i když se mi tolik líbily. Maminka mě tenkrát hladila po hlavě a šla mi koupit úplně stejné, aby mi to nebylo líto. A léta ubíhala.

Hledá se táta

Máma se časem znovu vdala a mě vychovával docela fajn chlap, kterého mám dodnes ráda a který byl mým – dnes už dospělým – dětem dobrým dědou. Čas obrousil i mou dětskou nenávist k pokrevnímu otci, ovšem u mé matky se mu to nikdy nepodařilo. I ta nejmenší zmínka o něm v ní i dnes budí záchvaty zuřivosti a takové zášti, že to až hraničí se ztrátou zdravého rozumu. "Kdybych ho někdy potkala, vyškrábu mu oči, hajzlovi," končí vždy výhřez charakteristik, nad kterými by se červenal i masový vrah.

Jak jsem stárla, chtěla jsem svého tátu poznat čím dál tím víc. Můj plán ve mně zrál několik let, ale až před rokem jsem se ho jala uskutečňovat. Vyhledám ho a zjistím, jestli o mě nestojí aspoň teď. Děti poznají pravého dědečka, vždyť mu je hodně přes sedmdesát a příležitostí už moc být nemusí. Nějakou starou adresu jsem na něj měla, i když jsem nevěděla, zda na ní ještě žije. A tak jsem napsala dopis, na jehož závěr jsem přidala své telefonní číslo. Když o kontakt bude stát, zavolá. Když ne, nebudu si vyčítat, že jsem to aspoň nezkusila.

Příběh matky a dcery: Máme děti se stejným mužem!

Do týdne se rozdrnčel mobil s neznámým číslem – a byl to on. "Lenko, je to možný? Nemůžu uvěřit, že mluvím se svou opravdickou dcerou! Moc rád se s tebou sejdu. Jestli se ovšem poznáme, vždyť ani jeden nevíme, jak ten druhý vypadá," nervózně se zakoktával do sluchátka. Ani já jsem nebyla klidná. Poté, co jsme si za pár dní domluvili schůzku, jsem z toho celou noc nespala. Uvidím svého tátu, který se na mě vykašlal a vyměnil mě za ženské pochybné pověsti. Zradil matku, nikdy mi nic nekoupil, nezajímal se. Jaký asi bude? A bylo to všechno vůbec tak, jak mi matka tvrdila?

Schůzky jsem se vyloženě bála, a tak jsem se na ni vypravila i s dcerou. Je jí jednadvacet, a jestli ta schůzka bude i poslední, aspoň dědu jednou v životě uvidí. Tátu jsem poznala okamžitě. Byl mi totiž neuvěřitelně podobný. Vysoký statný chlap s rozpačitým úsměvem na rtech. Od první chvíle jsme si rozuměli, protože jsem po něm nezdědila jen fyzickou podobu, ale i povahu. To jsem ale přece věděla! Kolikrát mi matka v mládí vyčítala, že jsem celý on. Taky jsem si vždycky kvůli tomu připadala jako ten nejstrašnější vyvrhel.

Příběh Marka: Daroval jsem sperma a teď chci znát svoje dítě. Jsem tím posedlý!

Teď ten gauner seděl naproti mně a vyprávěl mi příběh velké a nešťastné lásky jeho života – s mou matkou. "Nikdy v životě jsem žádnou tolik nemiloval. Byla krásná a taková vznešená. Bohužel neměla vůbec smysl pro rodinu. Hned po šestinedělí nastoupila zpátky do práce a tebe hodila na krk babičkám. Nevařila, neprala, neuklízela, všechno jsem po práci dělal já a babička. Každý jí jen pomáhal a ona služby přijímala jako královna povinnosti svých sloužících. Nakonec si někoho našla – objevil jsem sadu hodně výmluvných fotografií. Její otec, tvůj děda, stál za ní, byla to jeho princezna, a když jsem příliš často projevoval rozhořčení, vyhodil mě z domu. Ona byla taky neoblomná. Asi mě chtěli vychovat k obrazu svému, ale já už to nemohl vydržet. Snažil jsem se víc než rok náš vztah slepit, ale nepovedlo se to. Tak jsem si našel Lídu, svou nynější ženu, a s tvou maminkou jsme se rozvedli. Celé roky mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Taky proto, že mi zuby nehty bránila se s tebou stýkat."

Táta vyprávěl dobré dvě hodiny a já se dozvěděla, jak celé hodiny stával před domem, aby mě aspoň zahlédl. Jak posílal dárky, které jsem nikdy nedostala, jak psal dopisy, které jsem nikdy nečetla. Vždyť mi matka ukradla tátu! Proč to udělala? Co jsem měla společného s její uraženou ješitností?

Příběh Aleny: Šla jsem na potrat, dodnes si to vyčítám

S tátou jsme se domluvili na návštěvě u nás doma. Přijel i se svými dvěma adoptovanými syny, které vyženil s Lídou. Už mnoho let nosili jeho jméno, byl jim dobrým tátou a oni ho měli rádi. Ovšem idylka se zkomplikovala. Nejen, že jsem své aktivity musela tajit před matkou, ale on mě musel tajit před svou ženou Lídou. Jakmile se dozvěděla, že se ozvala jeho ztracená dcera, jejíž jméno, jak doufala, nebude muset do smrti vyslovit, začala dělat strašné scény.

"Proč se asi najednou ozvala? Určitě chce prachy, chce tě před smrtí oškubat a nalepit na nás i svoje fakany," neurvale křičela na tátu, což mi on z počátku neochotně přiznal, když jsem projevila přání ji poznat. Přesto jsme se vídali. Jednou dvakrát za měsíc. On odjížděl na zapřenou, já se hrozila, aby to nezjistila moje matka, kterou by mohla vzteky ranit mrtvice. Lídě vždy napovídal fiktivní důvod, proč nebude celý den doma, a přijel k nám. Jeho synové o tom věděli a byli při něm. Snažili se svou mámu uklidnit, ale její žárlivost neznala hranic, takže vše zůstalo při starém.

Kéž by to tak bylo i dnes. Lída se po půlroce dozvěděla, že ji její muž se mnou "podvádí" za jejími zády, a nastal přímo atomový výbuch. Sbalila mu kufry, postavila je před dveře a vyhodila ho z domu. "Táhni si za tou svou mazanou dcerunkou, ty podrazáku jeden," byla poslední věta, kterou vyslovila, než se zabouchly dveře. A tak táta táhl a zazvonil u nás jednou večer i s kufrem.

Příběh čtenářky: Manžel mě vyhodil půl roku po svatbě, chtěla to jeho matka

"Leni, nemám kam jít, mohl bych na pár dní zůstat u vás?" Pár dní se protáhlo na pár měsíců a dnes z nich je rok. Nic proti tátovi nemám, ale vztah, jaký mají děti ke svým rodičům, se kterými vyrůstají, mezi námi nevznikl. Chybějí společné zážitky, vzpomínky. Snažila jsem se s Lídou sejít a vysvětlit jí, že od nich nechci ani korunu a že táta, který všechnu energii i peníze vložil do jejích dvou synů, má právo poznat své jediné vlastní dítě, ale nepustila mě ani přes práh.

Jsem v hrozné situaci. Nemůžu k sobě pozvat svou matku, před kterou otce tajím. Kdyby se tenhle můj "podraz" dozvěděla, do smrti by se mnou nepromluvila. Tísníme se v panelákovém 2+1 v pěti a jediné východisko je otce vyhodit. K tomu sice zatím nemám odvahu, ale nevím, jak dlouho tenhle stav vydržíme. Můj muž, syn i dcera už na mě tlačí, abych začala jednat, ale já nemůžu sebrat odvahu. Proč jsem jen tátu hledala? Napadá mě občas a svého rozhodnutí už začínám litovat.