Čtenářka Michaela: Vyspala jsem se s nevlastním synem | Pro ženy | Blesk.cz

Čtenářka Michaela: Vyspala jsem se s nevlastním synem

12. ledna 2015 | 06:00

Kdyby to šlo, všechno bych vzala zpátky. Bohužel už je můj život v troskách. Alkoholu se už nikdy nedotknu. O tom, co s člověkem dokáže, bych dovedla vyprávět romány. Tedy přinejmenším jeden, který mi svým způsobem zničil život. Jsou to tři roky a od té doby jsem nevypila ani kapku, protože mi vždy připomene, že jsem kvůli němu přišla o všechno a musela začínat znovu. Stalo se to na Silvestra.


"Míšo, Honza k nám letos přijede slavit Silvestra. Rozešel se s holkou a je z toho nějaký špatný, tak potřebuje pořádné odreagování," oznámil mi těsně po Vánocích manžel.

Honza byl jeho pětadvacetiletý syn z prvního vztahu, kterého znám odmalička. Se svou matkou sice žil daleko od našeho bydliště, ale párkrát do roka se na víkend vždy ukázal a myslím, že jsme se docela skamarádili.

Teď byl dospělý, doma už pár let nebydlel a za svým otcem jezdil sporadicky. Jak bude asi vypadat? Přemýšlela jsem v duchu, protože jsem ho dobré dva tři roky neviděla.

Návrat ztraceného syna

Vypadal skvěle! Vysoký, svalnatý, a tak nádherně mladý. "Ty už nejsi žádné dítě, ale opravdový chlap," říkala jsem mu, když jsem ho objímala na uvítanou. "Ani ty nevypadáš, že je ti už přes čtyřicet, hádal bych ti o deset míň," oplatil mi lichotku a cosi zajiskřilo. To se mi snad jen zdá, hlavně klid a chovej se jako matka, napomínala jsem se a za chvíli se mi všechny nepatřičné pocity opravdu podařilo zahnat. Nebyl na ně čas. Čekali jsme hosty, připravovali pohoštění, bouchlo první šampaňské.

Honza s mým mužem mazali chlebíčky, já připravovala kotel čočkové polévky a předpékala na půlnoc vepřová kolena. Kolem šesté se začali scházet známí a kamarádi, nakonec nás bylo skoro dvacet. Měli jsme velkou chalupu se sednicí rozměrů nádražní haly, jak jsem jí v duchu říkala, takže jsme se vešli docela dobře. Kdo neurval křeslo či židli, zabral si na zemi k těm účelům poházené polštáře.

Silvestr jak má být - plný alkoholu

V osm se už jedlo a pilo ostošest. Přinesly se kytary, hráli jsme, zpívali, pak dokonce někdo navrhl pár her jako na pionýrském táboře, byla legrace a všichni se bavili. Jen Honza stále sledoval mobil, jestli mu nepíše jeho bývalá. Doufal, že se jí ho v posledním dni roku zželí a ona mu aspoň pošle přání. "Už na ni nemysli a bav se. Máš před sebou nový rok a spoustu krásných holek," utěšovala jsem ho a přisedla si k němu na velký polštář v rohu. "Kdyby ty holky byly jako ty," něžně se na mě podíval a objal mě kolem ramen. "Já tomu tátovi tak závidím."

Nezvedla jsem se a neodešla. Blížila se půlnoc, alkohol zatlačil zdravý rozum někam hodně daleko a za chvíli jsem si uvědomila, že se s Honzou líbáme. "Tohle nejde, doufám, že nás nikdo neviděl," vzpamatovala jsem se a rychle se zvedla.

Odbíjela půlnoc. Špunty lítaly do stropu, někdo se po přípitku vypařil do soukromí, ale většina vyběhla na louku za domem odpalovat ohňostroj. Já jsem šla, nebo lépe řečeno se motala do kuchyně ohřívat polévku a dopéct kolena. Víno už mi pořádně stouplo do hlavy, myšlenky mi vířily hlavou jako rozfoukané podzimní listí, bez řádu, logiky a zcela neuchopitelně. No jako opilci.

Návrh, který se odmítá

Když přišel můj muž s velkým panákem a flaškou vodky v ruce a nabídl mi, kopla jsem ho do sebe úplně bez zábran. No co, je Silvestr, bylo už mi všechno jedno. "Mišulko, ještě do druhý nohy," vzpomínám si matně na jeho slova, když mi nalíval dalšího. Pak už si pamatuju pouze útržky. "Kdo má chuť na polívku, tak ať si nalije sám," vyhlásila jsem samoobsluhu, protože jsem jako hostitelka už nebyla schopná fungovat. Kolena pak musel dopéct kdosi jiný, ani nevím, který dobrodinec se toho ujal. Já měla dost. Šla jsem to rozchodit kolem chalupy, myslela jsem si, že se mi udělá líp a hlava se mi vyčistí.

Jak tak klopýtám, najednou se vedle mě objevil Honza. Že prý mě jde hlídat, abych někde nespadla a nezmrzla, smál se. Za chvíli jsem si všimla, že mě drží za ruku. Pak se zastavil, stoupl si čelem ke mně a znovu mě políbil. "Míšo, nikdy dřív jsem nezaregistroval, že jsi tak strašně přitažlivá a krásná ženská. Škoda, že ti to říkám zrovna teď, když jsme oba trochu opilí."

"Asi právě proto sis toho všiml až dneska," zlehčovala jsem situaci, ale cítila jsem obrovský nával erotického napětí. A když mě Honza začal hladit, objímat a přišel s tím nehorázně neslušným návrhem, byla jsem tak rozpálená, že jsem řekla ano. Toho jediného slova do smrti nepřestanu litovat, protože rozvrátilo celou naši rodinu a odsoudilo nejmíň tři lidi k neštěstí.

Tvrdé probuzení do reality

S Honzou jsme se tenkrát ruku v ruce vrátili do chalupy, kde se už povalovala celá návštěva v notném opojení. Můj muž spal v křesle jako zabitý, všude kouř z cigaret a strašný nepořádek. Tiše a s námahou jsme s Honzou vylezli schody do podkroví a tam zapadli do naší ložnice. Zbláznila ses? To nesmíš udělat, zaslechla jsem chvílemi hlásek svého lepšího já, ale poslala jsem ho do háje. Ten Honzův byl hlasitější, když mi říkal, jak jsem nádherná, okouzlující, sexy a další nepublikovatelné intimnosti. Milovali jsme se a pak, stále ještě dost opilí, usnuli nazí vedle sebe. Tím romantika definitivně skončila.

Vzbudila jsem se strašným hlukem. Honza právě letěl přes půl místnosti a celý rozespalý přistál na tvrdých parketách. Nad ním stál můj muž, jeho otec, a začal do něj bušit hlava nehlava. "Ty parchante mizerná, ty ses vyspal s mojí ženou. A přímo pod mojí střechou a v mé posteli. Kdybys nebyl můj syn, tak bych tě zabil," nepříčetně řval a pak se otočil ke mně. To, co mi řekl, napsat nemůžu, ale bylo to hodně ošklivé. Hlava mi třeštila jako úl s rozdrážděnými sršni, když jsem si balila tašku a pak se vydala na vlak směr kamarádka z vedlejší vesnice. Na Honzu jsem se nemohla ani podívat a na sebe vlastně taky ne.

Výčitky budu mít až do smti

U kamarádky jsem zůstala týden a doufala, že se mi podaří si manžela nějak udobřit. Přijela jsem se několikrát omluvit, slibovala hory doly, prosila ho, ať na to zapomene, a vše sváděla na alkohol. Marně. Nic s ním nepohnulo. Zavrhl mě, ale i svého syna, se kterým dodnes nepromluvil. Se mnou se rozvedl a v chalupě zlikvidoval i tu poslední stopu po mé přítomnosti. Kytky za oknem, ubrus, který jsem šila, obrázky. Jsem prý hnusná podrazačka a špína, která se neštítí vůbec ničeho.

Ano, necítím ze sebe žádné nadšení, ale zároveň vím, že jsem v životě morálních přešlapů moc neudělala. Pomáhala jsem kamarádům v nouzi, byla i jemu samotnému po jeho prvním rozvodu velkou oporou. Kdo ale pomůže mně? Všichni se na mě vykašlali a nezmohli se na jediné slovo útěchy. Z naší vesnice jsem se musela odstěhovat, dnes bydlím na ubytovně ve městě a na vlastní bydlení se nikdy nezmůžu. Jsem sama, manžel je taky sám, prý už žádné ženské nikdy neuvěří, a oba jsme nešťastní. Honza si už sice našel novou holku, ale přišel o tátu. A ani já ho do smrti nechci vidět.

Autor: Simona Škodáková