Matkou z ničeho nic

Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Můj muž stál u dveří s kufrem a v náručí mu spalo půlroční nemluvně – jeho syn Marek, kterého mu porodila milenka. "Tak nás tady máš, Alenko," rozpačitě se usmíval a já, na rozdíl od většiny normálních žen, pocítila obrovskou radost. "Tak pojďte kluci, už vás čekám," vyhrkla jsem a hned mu brala děcko z rukou. Konečně budu máma, těšila jsem se a vůbec mi nevadilo, že ne vlastnímu dítěti. Mateřské pudy byly tak silné, že nějaká žárlivost nebo výčitky neměly šanci je překřičet. Vždyť se mi vlastně splnil největší sen, i když mě tehdy nenapadlo, co vše budu muset ještě prožít.

Jak to tehdy bylo?

Když se po deseti letech bezdětného vztahu Aleš sebral, odstěhoval se za svou novou přítelkyní a oznámil mi, že ona je na rozdíl ode mě s ním těhotná, svět mi zešedl jako nebe před bouřkou. Věděli jsme ale oba, že mu nemůžu nabídnout to, co každá jiná – děti a rodinu.

Když jsem pak z okna pozorovala, jak hází kufr do auta a přisedá k platinové blondýně, svým způsobem jsem ho chápala. Srdce mi však pukalo zoufalstvím, a to nejen kvůli odchodu manžela, ale i skutečnosti, že mně nikdy nikdo neřekne "mami".  Plakala jsem celé týdny, a dokonce chodila i k psychologovi. Nerada na to období vzpomínám.

Příběh čtenářky: Manžel mě vyhodil půl roku po svatbě, chtěla to jeho matka

Asi po roce mi zazvonil telefon. Aleš! Asi chce podepsat rozvod, blesklo mi hlavou, ale skutečnost mi vyrazila dech. "Alenko, mohl bych tě vidět? Stala se mi strašná věc a já nevím, co dělat dál," vzlykal do sluchátka. "Proč bych ti měla pomáhat právě já?" zpražila jsem ho. "Protože jsi jediná, kdo by to dokázal. Mohl bych tě pozvat na kávu a tam ti všechno říct?" Pořád je to ještě tvůj manžel, říkala jsem si a pozvání přijala. A nad tím osudovým kafem se mi od základu změnil život.

Od Aleše jsem se dozvěděla, že ho před měsícem jeho milenka opustila a na památku mu nechala Marečka. Prý ho v zahraničí, kam odjíždí pracovat, nezvládne vychovávat. A tuhle důležitou věc mu ani nebyla schopná říct z očí do očí. Tajně si sbalila věci, pak požádala Aleše, aby pohlídal dítě, a odešla  "na nákup", ze kterého se už nikdy nevrátila. Jen v předsíni na botníku nechala ležet dopis s vysvětlením.

"Alenko, myslíš, že bychom mohli být rodina?" zakončil Aleš svou zpověď a já neváhala příliš dlouho. "Snad, můžeme to zkusit." Pokus dopadl líp, než jsem doufala. Zpočátku jsem se ptala sama sebe: Dokážu Alešovi odpustit? Budu milovat jeho dítě? Obavy se však ukázaly zbytečné. Aleš mě nosil na rukou, a když je měl náhodou volné, snášel mi v nich modré z nebe. A já nikdy nelitovala, protože milovat cizí dítě, když nemůžete mít vlastní, je ta nejjednodušší věc pod sluncem. To jsem ale netušila, že největší šok je teprve přede mnou.

Čtenářka Renata: Dodnes nevím, kdo je otcem mé druhé dcery!

Osudné zranění

Roky plynuly a my často trávili víkendy na chatě u Berounky. Marek rád pomáhal tátovi s prací kolem domu. Sekali spolu trávu, montovali poličky, roubovali stromky. Jednou dopoledne, když jsem vařila oběd a Aleš se vrtal v motoru auta, se rozlehl zahradou strašný křik. "Mami, mami!" řval Mareček ze stodoly, kde seděl na bobku a z ruky mu prýštil červený gejzír omývající i kamennou zeď.  "Honem, sanitku," křičel Aleš a já se chopila první pomoci a zástavy krvácení. V tom stresu se mi vybavila učebnice biologie i s obrázky, takže jsem to naštěstí do příjezdu záchranky zvládla. Když jsem se podívala na zakrvácenou sekeru, kterou se Marek snažil nasekat dříví, bylo mi ho strašně líto.

"Marečku, vydrž," mačkali jsme mu v sanitce zdravou ruku a pozorovali jeho mrtvolně bílý obličej. "Ztratil hodně krve, asi bude potřebovat transfuzi," informoval nás záchranář a v nemocnici to lékař potvrdil. "Půjdete teď oba na krevní rozbor a vhodný dárce mu dá krev," oznámili nám a ani jeden z nás nehlesl nic o tom, že já vlastně Marečkova máma nejsem. Nechtěli jsme, aby se někdo z personálu před synem prořekl, zatím jsme to před ním tajili. Jaký šok nás ale čekal, když si nás oba zavolali do ordinace a tam se nás lékař zeptal: "Vy nejste Markovi rodiče?" "Já jsem biologický otec, ale tady manželka jeho pravá matka není," nerad vysvětlil Aleš, ale lékař opět zopakoval ten nesmysl. "Podle krevních skupin není biologický rodič ani jeden z vás." Zůstali jsme na sebe koukat v němém úžasu.

Čtenářka Sabina: Otec mého dítěte zemřel a já zjistila, že má manželku!

Milujeme "cizí" dítě

Já to ale dlouho nevydržela, zvedla jsem se a odešla na chodbu. Bože, co to bylo za ženskou? Kvůli takové jsi mě opustil? Zvedal se mi adrenalin v žilách, ale v tom vyšel Aleš. "Tohle jsem nečekal. Vůbec nevím, jak na to reagovat," řekl a další den vůbec nepromluvil. Odjeli jsme domů a mlčeli. Marka si nechali v nemocnici, dostal krev z konzervy a ruku mu sešili. Další den jsme si pro něj měli přijet.

"Aleši, teď jsi ve stejném postavení jako já. Věř mi, není těžké milovat cizí dítě, když nemáš vlastní," sedla jsem si k němu večer a dlouze jsme si o všem povídali. Marečka jsme měli oba rádi, chtělo to si jen rychle zvyknout na novou skutečnost, že nejen já, ale ani Aleš není jeho rodičem. Usoudili jsme, že platinová milenka sama neměla tušení, s kým se jí podařilo otěhotnět, a rozhodla se pro nejspolehlivějšího z adeptů. A my jsme se dohodli, že všechno necháme při starém. Budeme sice dvěma cizím lidem vychovávat dítě, ale není to jedno? Marečka oba milujeme, je středem našich životů a cítíme se jako opravdová rodina. A to přece ke štěstí našeho syna stačí.

Čtenářka Alena