Asi jsem chybu udělala hned na začátku. Jenomže když je člověk zamilovaný, má růžové brýle, nevidí, neslyší a nic ho nezajímá.

Vaška jsem poznala když mi bylo 28. Byla jsem už tři roky sama, jediné, co jsem znala byla pronajatá garsonka, cesta do práce a z práce a párkrát do měsíce drink s kamarádkami. Nejsem od přírody samotářský typ, takže jsem svůj svobodný život nesla hodně těžce. Navíc jsem už od puberty věděla, že chci hodně dětí, a tak mě příliš nelákala ani vidina kariérního postupu. Chtěla jsem prostě milujícího muže a rodinu.

I přesto, že jsem během tří let, kdy jsem byla "single" měla pár známostí, ani jeden z nich se neměl chuť usadit, ale preferovali nezávazný vztah. To zase nebylo nic pro mě, takže jsem vztahy ihned ukončila a čekala na toho pravého. Když jsem proto s akutním zánětem močového měchýře potkala na pohotovosti v bílém plášti Vaška, který byl okouzlující, ochranářský a milý, srdce mi zaplesalo. a když mě nakonec pozval na kávu, říkala jsem si, že tohle by mohlo být konečně ono.

Čtenářka Sára: Odchod od manžela a dcery mi zachránil život!

Od prvního rande jsme bez sebe prakticky nedokázali vydržet. Když jsme byli v práci, psali jsme si zamilované sms při každé volné chvíli a když jsme měli oba volno, nehnuli jsme se od sebe na krok. A protože jeho třísměnný provoz se s mou prací od devíti do pěti často nepotkával, už po třech měsících jsme spolu začali bydlet.

Zhruba po půl roce našeho intenzivního vztahu jsme se začali bavit o tom, že bychom zkoušeli miminko. Jako doktorovi mu bylo jasné, že každý rok po mé třicítce může znamenat komplikace při otěhotnění a proto jsme se začali "snažit". Dvě čárky na těhotenském testu přišly o pouhé dva měsíce později a i když jsme byli oba trošku zaskočení, na miminko jsme se moc těšili.

Okamžitě jsem v práci odešla na rizikové těhotenství a začala se věnovat svému nejdůležitějšímu projektu - připravě na dcerku. Trávila jsem dlouhé hodiny u počítače, hledala nejvhodnější výbavičku, oblečky, tapety. Když se Kamilka narodila, byli jsme oba v sedmém nebi.

Děsivé zjištění: Za rakovinu prsu mohou vztahy s muži

Jenomže jak klesaly moje příjmy, začaly se objevovat i poměrně nepříjemné skutečnosti. Všechny věci na malou a ohledně chodu domácnosti jsem platila já, takže jakmile mi skončila mateřská a nastoupil rodičovský příspěvek, zjistila jsem, že plínky, mléko, výživy, prací prášek, toaletní papír a podobné nezbytnosti spolknout celý můj příjem. Vašek sice platil hypotéku a energie, ale na jídlo mi dával s bídou polovinu a já najednou zjistila, že pokud bych si chtěla koupit třeba nějakou drobnost na sebe, nemám kde na ni vzít.

Tehdy se nám do vztahu plíživě vkradla úzkost. Vašek mi sice dal občas něco "na přilepšenou", ale bylo vidět, že se mu do toho moc nechce. Neustále mi vyčítá, že mám pro sebe přeci skoro osm tisíc, což by jako "kapesné" bral každý. Nechápe, že si za tyto peníze opravdu neužívám. On ale vidí jen to, že zatímco on tvrdě dře každý den v práci, aby uživil rodinu a zajistil nám slušné bydlení, já jen sedím doma a utrácím peníze.

Deset let se nevyspíte! Pravdy o rodičovství, které bezdětným neříkejte

Největší krizi jsme zažili, když jel vyzvednout pleny a nechal si je ode mě proplatit, protože potřeboval peníze na útratu na lékařské konferenci ve Švýcarsku, kam další den odlétal. To, co byla před třemi lety láska se proměnilo na boj o teritorium a nadvládu nad názorem toho druhého. Já se mu snažím vysvětlit, že naše peníze jsou společné, on ale má pocit, že na to, co vydělá má plný nárok.

Přemýšlela jsem, že bych od něj odešla, protože nechci celý život žít s někým, kdo je takový sobec. Problém ale je, že s Kamilkou nemáme kam jít a že se k ní Vašek chová opravdu krásně. Přesto si ale nejsem jistá, jestli mě ještě miluje. Sex jsme neměli asi půl roku, nebavíme se skoro o ničem jiném než o penězích, o které se stejně jen hádáme a já se často přistihnu, že se opravdu netěším na to, až se vrátí z práce a bude mezi námi zase dusno.

Asi mi nezbývá, než ještě tři-čtvrtě roku počkat, až budou malé tři a já se budu moci zase vrátit do práce. Pokud ji ale nedostaneme do státní mateřské školky, náš životní standard zůstane tam, kde je teď. A já si nejsem jistá, jak dlouho to ještě vydržím.