Anna se s Nathanem seznámila v hospodě.Pozval ji k sobě domů, nechtěl být v prázdném bytě sám. Milovat se s ním odmítla. Možná proto ji druhý den zavolal. Od holek nebyl zvyklý slýchat ne. Měl vždycky spoustu ženských. Na jednu noc, na pár týdnů. Prostě miláček žen.

Anna s Nathanem spolu začali chodit, zkrátka mít vztah. Jednou za čas se stáhnul. Stranil se lidí, měl depresi. Po pár týdnech se Anna začala ptát, proč : „Nechtěla jsem naléhat, ale ani jej ztratit.“ Ani on nechtěl bez ní být.. Tak začal postupně vysvětlovat. Vyprávět o brutálním dětství poznamenaném chlastem a drogami rodičů.

„Čím víc jsem ho poznávala, tím víc mi o minulosti vyprávěl. Většinou v noci po milování. Držel mě za ruku a já mu ve tmě neviděla do obličeje,“ konstatuje Anna.

Rány a ponižování

Nathan nejdřív vše odbyl prohlášením, že to v dětství neměl lehký. Máma s tátou se prý seznámili na protialkoholním léčení. Po odchodu z něj hodlali abstinovat. Začít nový a lepší život. Povít potomka.

Zplodili syna Nathana. Byla totalita a oni disidenti pohybující se na tenkém ledě. Krátce po narození syna zase začali pít. Otec inženýr se jakžtakž držel. Byl schopný a nosil domů na tehdejší dobu velmi dobré peníze. Matka nemohla bez chlastu vstát z postele. „Alkohol jí zatemnil mozek, udělal zvrácenou. Nutila opilého muže, aby jejich dítě ponižoval, v amoku škrtil na zemi. Ráda ponoukala, ráda se na ta zvěrstva dívala,“ prohlašuje Anna.

Nathan nesměl po sedmé večer chodit na záchod. Máma mu říkala, že to má stihnout dřív. Když se jednou na záchod plížil, zmlátili ho téměř do bezvědomí. Aby kluk věděl, že má poslouchat. „Jindy matka vzala kýbl s vodou a musel o půlnoci vydrhnout kartáčkem celou kuchyň. Když nad ránem skončil, přišla opilá a nezdálo se jí to. Plný kýbl vody chrstla přes celou místnost a Natahan znovu zaklekl. Bylo mu sedm a šel potom do školy,“ vypráví o příteli Anna.

Svět nic netušil

Nathanův otec propadl i drogám. Závislost odstartovala zlomená noha, prášky na bolest, pak heroin. Umřel, když bylo synovi osm. Matka ho nevzala ani na tátův pohřeb. Proč by se s ním měla loučit, když měla nového amanta?

Nový partner matky byl známý alkoholik a hrubián. Dvoumetrový obr s fyzičkou vyhazovače, který s oblibou srážel Nathana na zem a kopal do žeber. „Když se dívali na televizi, můj přítel nesměl sedět na gauči. Jenom na podlaze se psy. Knihy měl zakázané, prohrabávali mu šuplíky, návštěvám četli pro pobavení jeho dopisy od holek,“ vypráví Anna.
Nathanovi se prý podařilo skrýt modřiny pod triko. Do tváře jej  otec ani otčím nemlátili. Okolí údajně nic netušilo. Jen dva kamarádi a ti mlčeli. Matka mávala synovi před očima přihláškou do dětského domova: „Zmizíš  mi z očí, parchante“, křičela.  Nakonec ji podat nestihla.

Máma v blázinci, on na ulici

Čtrnáctiletý kluk si paradoxně vydechnul ve chvíli, když jednou ráno našel matku bezmocnou. Ležela ve fekáliích, nic nevnímala. Zavolal záchranku. Skončila v Bohnicích, kde je dodnes. Nathan se v podstatě stal v pubertě sirotkem. V bytě matky, teď už vlastně ve svém, žil s matčiným přítelem Mirkem.

Mirek si z bytu v historickém centru Prahy udělal doupě. Vodil si domů ještě drsnější kamarády a Nathana měli jako boxovací pytel. „Můj kluk pozbyl nárok na jídlo, základní lidské potřeby. Často utíkal do squatů, léto trávil po lesích, mostem. Strašně nechtěl do děcáku.Měl v Praze kamarády,“

PO půldruhém roce si babička vzpomněla, že má vnuka. Začal u ní bydlet, chodit do práce. Vypomáhal s důchodem. Žil u ní dva roky, do plnoletosti. Pak trosku Mirka ze svého bytu vyhodil. Zaplatil za něj dluhy a na všechno chtěl zapomenout.

Láska versus pochyby

Rok poté Anna Nathana potkala. Jemu bylo devatenáct, jí dvacet tři. Začínal dělat v reklamě a dodělával si gympl.Ona začínala kariéru v marketingu. „První rok byl těžký. Nathan trpěl depresemi, měl mindráky, sám sebe si nevážil. Měl pocit, že nikoho nezajímá. Postupně se otvíral. Vyprávěl, jak prchal před samotou do náruče všemožných holek a žen. Jen aby nemusel v bytě z dětství být. Připadá mi, že hledal lásku, kterou mu matka nikdy nedala,“ tvrdí Anna.

Teď jsou prý s Nathanem spokojení. Minulost už ho tolik nedeptá. Dokonce nedávno překonal strach z početí dítěte. „Bál se totiž, že je postižený, má špatné geny. Vím, že mu musím udělat co nejlepší zázemí, které nikdy nepoznal. Někdy mě trápí, že neumí snahu a city opětovat. Není na to zvyklý,“ tvrdí Anna. „Miluji ho, ale cítím se svázaná. Nikdy bych ho nechtěla trápit, říct, že o něj nestojím, jako lidi v dětství. Rozchod s takovým člověkem je o to těžší. Teď bez něj být nechci, ale co kdyby se to v budoucnu stalo,“ ptala se mě naléhavě Anna. Odpovědět jsem nedokázala.