Popálená Simona (19): Chtěla jsem se zabít, teď chci žít! | Pro ženy | Blesk.cz

Popálená Simona (19): Chtěla jsem se zabít, teď chci žít!

19. dubna 2010 | 11:27

Záblesk, příšerná bolest a pak už jen tma... Prázdninový den poznamenala tragická nehoda. Zbytečná a nesmyslná. Simona Riedlová (19) ze Sokolova si její následky ponese navždycky.

Sešly jsme se na Václavském náměstí. Pod sochou svatého Václava stála drobná dívka s milým úsměvem a hlubokýma tmavě hnědýma očima. Působila křehce a zranitelně. Na první pohled jedna z mnoha, kteří si tu s někým dávají sraz. Od ostatních se přesto lišila. Před téměř třemi roky stála na prahu života a smrti. Výboj vysokého napětí ji popálil na třiačtyřiceti procentech těla. Sežehl vlasy, připravil o levé ucho.

Za tragédii mohla nuda

Měl to být jen další červencový den. Jeden z mnoha prázdninových. Chladný a deštivý. Simona za sebou měla druhý ročník Obchodní akademie. Ve volných dnech si chtěla něco přivydělat. Zařídila si proto brigádu na městském úřadu. Po práci se sešla se sestřenicí Kačkou a kamarádkou Míšou. K vodě se jít nedalo. Nikde se nic nedělo. Nudily se.

„Toulaly jsme se městem. Podél kolejí došly až k depu. Odstavené vagóny a cisterny nás přitahovaly. Vylezly jsem na jednu z nich. Jen jsme tam seděly, povídaly si a mávaly na kolem projíždějící auta,“ Simona dodnes lituje toho, že některý z řidičů nezastavil. Nevynadal jim. Všechno mohlo být jinak.

Záblesk, rána a pak už jen tma

Simonu upoutal poklop na střeše cisterny. Poté však udělala osudovou chybu: „Postavila jsem se a chtěla ho zvednout. Podívat se, co je uvnitř. Ozvala se rána. Pak už si na nic nevzpomínám.“ Vítr jí asi zapletl vlasy do drátů. Na vině může být i deštivé počasí. Podle vyprávění sestřenice to vypadalo, jako když do ní uhodil blesk. Elektrický oblouk sjel po hlavě, projel celým tělem a malíčkem pravé nohy vyšel. Výboj vysokého napětí Simonu ze střechy srazil. Život jí zachránila sestřenice. Kamarádka Míša byla v šoku. Zůstala ale nezraněná.

„Kačka byla popálená v obličeji a na rukou. Přesto mi dokázala pomoct. Studovala totiž zdravotní školu. Ležela jsem prý na zemi a dusila se vlastní krví. Posadila mě a vyčistila mi ústa, abych mohla dýchat. Vděčím jí za svůj život. Nikdy nezapomenu, co pro mě udělala,“ hovoří pohnutě Simona o pomoci od své kamarádky. Na nic z toho si ale nepamatuje. Ani na cestu vrtulníkem do nemocnice.

Mizivá šance na přežití

Lékaři popáleninového centra Vinohradské nemocnice jí moc naděje nedávali. Pouhých jedenáct procent. Popáleniny měla téměř na padesáti procentech těla. V osmnácti procentech šlo o třetí stupeň. „V komatu jsem prý ležela jedenáct dní. Když mě probouzeli z umělého spánku, nepamatovala jsem si nic. Netušila jsem, kdo jsem a kde se nacházím,“ popisuje Simona. Nemohla se hýbat, měla příšerné halucinace. Vše viděla rozmazaně: „Nepoznala jsem dokonce ani maminku. Cítila jsem, že je mi ta paní, co sedí u postele, něčím blízká. Netušila jsem ale proč. Jen jsem věděla, že ji mám hrozně ráda."

Simona
Simona
Autor: Pavel Machan

Chuť k životu jí vrátila máma

Poznání reality bylo pro Simonu kruté: „Ze začátku jsem vůbec nechtěla žít. Hlavou mi probleskávalo, že nejlepší bude vytahat si všechny hadičky a skončit to.“ Nejhorší pro ni ale byl pohled do zrcadla: „Když jsem se viděla bez vlasů a ucha, rozbrečela jsem se.“ Pomohla jí hlavně rodina. Nejvíc maminka: „Stále mi opakovala, že jsem krásná. Že nemám mít z ničeho strach. Všechno prý bude v pořádku. Dala mi sílu bojovat. A já pochopila, že život za ten boj stojí.“

Na JIPce strávila dva měsíce. Další dva na standardním pokoji. Domů odešla po svých. K překvapení všech. „Na nohy mě takhle rychle dokázal dostat skvělý fyzioterapeut. Sám byl bez nohy. Cvičit se mnou začal hned, když mě přeložili na normální pokoj. I jemu vděčím za hodně, " hovoří Simona o svém ´zachránci´.

Běh na dlouhou trať

Od osudného dne uplynuly téměř tři roky. Simona již prodělala více než deset operací. Další má před sebou. Zjizvená kůže se čas od času musí naříznout, aby povolila. Čeká ji rekonstrukce ohořelého ucha. A pokud vše dobře dopadne, i transplantace vlasů. Na tu však rodina nemá peníze. Nákladná totiž byla už předešlá léčba i nákup kvalitní paruky.

Nadační fond Fénix se jí snaží pomoct. Založen byl právě na podporu a pomoc popáleným a jejich rodinám. „S lidmi z něj jsem se setkala po úrazu. Všichni mě podporují. Nejen finančně. Díky fondu jsem se seznámila i s řadou umělců. Někteří z nich se nakonec stali i mými patrony. Jsou to herečky ze seriálu Ulice, Markéta Tannerová a Šárka Ullrichová. A také dirigent Varhan Orchestrovič Bauer. Ten pro mě na konci března připravil charitativní koncert v pražském Rudolfinu. Jeho výtěžek snad pomůže alespoň částečně zaplatit potřebné operace. Všem strašně moc děkuju,“ vyjadřuje dojatě dívka slova vděčnosti.

Simona
Simona
Autor: archiv nadace Fénix

Láska je mocná čarodějka

Dvaadvacetiletého Borise Simona potkala před rokem v hospodě: „Byla to láska na první pohled. Pět dnů od seznámení jsme spolu začali chodit. Přesně 1. května. Věděl, co se mi stalo. Přesto se na nic neptal. Je to takový můj ohleduplný hrdina.“ Skvěle si prý rozumějí a mají společné zájmy. Plánují společnou budoucnost. „Boris je moje zlatíčko. Ze začátku jsem se bála jeho reakcí na mé jizvy. Spala jsem v paruce. On mě přesvědčil, že mě miluje takovou, jaká jsem. Dodal mi obrovské sebevědomí,“ mluví o své lásce Simona.

Štěstí jí kalí jen jedna drobnost: „Chci se přestěhovat do Prahy. Borisovi se ta představa moc nelíbí. Ještě nejsem úplně rozhodnutá, co bych v budoucnosti chtěla dělat. Nadace Fénix, která mi už hodně pomohla, mi nabídla práci. Díky ní bych i já mohla pomáhat lidem, kteří jsou stejně jako já popálení. Coby Rak se dokážu do lidí vcítit. A vzhledem k tomu, čím jsem si prošla a stále procházím, jsem přesvědčena, že bych mohla být užitečná. I v rámci preventivních akcí. Moc bych si přála, aby se něco podobného už nikdy nikomu nestalo.“

VÝZVA
Máte podobný životní příběh? Osud si s vámi krutě zahrál, vy jste to však nevzdali? Napište nám. Váš příběh může podobně postiženým lidem pomoci.