Zoufalá matka: Čtrnáctiletá dcera váží metrák | Pro ženy | Blesk.cz

Zoufalá matka: Čtrnáctiletá dcera váží metrák

26. února 2010 | 00:00

Jak říct své dopívající dceři, že má nemožnou postavu? Že je obézní, měla by se léčit? Bojíte se ranit. Zároveň nechcete, aby si dál ubližovala. Začarovaný kruh. Tento problém řeší i Britka Alison. Její dítě váží už sto čtyřicet kilo.

Aktuální problém vyspělého světa. Nemoc z přebytku. Netrápí jen dospělé, ale i děti. Neznají míru. Televize, počítač, chipsy, fastfood. Proč jít hrát fotbal, když na obrazovce běhají za míčem placení profesionálové? A pak nastává další zlom. Školní lavice. Někdo na nadváhu upozorní, vysměje se. Děti jsou kruté. Pravdomluvné. Nastane pláč, pochyby. Bojovat s kily  je však namáhavé. Jednodušší je uzavřít se do sebe, litovat se. A šáhnout po další čokoládové tyčince.

Podobný osud má i pubertální Lexi. Její matka Alison je bezradná. Neví, jak dceru zachránit. Kombinace nadměrné chuti k jídlu a nedostatek pohybu ji může i zabít. A Lexi jídlo miluje.

Apetit ji zabíjí

Lexi nemůže přestat jíst. Snaží se, ale nejde to. Na jídle je závislá. „Strašně se bojím, že si ještě víc ublíží. I sama Lexi je vystrašená. Ví, že může umřít. Největší děs má, že půjde spát a už se nevzbudí,“ svěřuje se její matka.

Dcera ale vždy netrpěla životu nebezpečnou nadváhou. Když jí bylo deset, byla jen o trošku těžší, než normální dítě jejího věku. Milovala sport a jedla zdravě. Vše se ale změnilo v den, kdy viděla svého otce zemřít. „Byli jsme na dovolené a můj muž se najednou začal cítit špatně. Dostal infarkt. Lexi byla u toho. Zemřel jí u nohou,“ vysvětluje počátek rodinného neštěstí ovdovělá Alison. „Musela jsem počkat u mrtvého manžela na příjezd sanitky a vyřídit formality. Aby Lexi při tom nemusela být, vyvedla jsem ji ven. Posadila ji k občerstvení a koupila hamburger. Od té doby nachází útěchu v jídle.“

Od té chvíle už Lexi nejedla jako normální dítě. Přecpávala se. Apaticky seděla v koutě a žvýkala. Celé čtyři roky. „Byla jsem strašně smutná, když mi umřel táta. Jídlo mi zlepšovalo náladu. Cítila jsem se lépe. A to bylo podstatné,“ Lexi vysvětluje proč se k jídlu tak upnula. Také nepomáhá posměch, který za svou nadměrnou postavu sklidí ve škole. Čím je na tom psychicky hůř, tím víc se upne k jídlu.

Jak pomoct a neublížit?

Proto Alison netuší, jak dceři pomoct. Vždy, když ji naznačila, že by měla přestat jíst, Lexi se stáhla víc do své ulity. Nic nepomohlo. Matka nemůže být krutá k milovanému potomku. I kdyby mohla, neví vlastně jak.. Chce, aby dítě bylo šťastné. Ať už cokoli jeho úsměv vykouzlí. Kde by měla končit hranice mateřské lásky a nastoupit strohý rozum?

Alison se tedy rozhodla přistoupit k celé věci oklikou. Z jídelníčku vyškrtla nezdravé jídlo. Přestala kupovat sladkosti. Vařila racionálně a pravidelně. Dcera tou dobou jedla jako nezavřená. Nemohla se udržet. „Klidně vyjedla všechno, co jsme měli v lednici.“

Prozření

Nakonec i Lexi sama pochopila, že se musí změnit. Radikálně. Doktor řekl, že by mohla zemřít. Nebylo na ní k sehnání oblečení, povinná školní uniforma. Pohyb byl namáhavý. Zapsala se tedy na terapii. Začala chodit na procházky. Za rok zhubla deset kilogramů. Krok správným směrem. Ale postupně je zas nabrala zpátky. Nemá vyhráno. „Není to zas tak jednoduché. Trpí. Chce svoje trápení zahnat jídlem,“ vypráví Alison. „Specialisté doporučili, ať jí z menších talířů. Musí vždy vše dojíst do posledního sousta. Jinak nemá dobrý pocit. Takto sní alespoň méně.“

Lexi se také díky terapii otevřela své mámě. Je už schopná o svých problémech mluvit. Vypovídat se. Už se jimi vnitřně nezžírá. „Přesto náš vztah není nejlepší. Nenávidí mě za to, že jí hlídám. Dávám pozor, co si vezme do úst. Mnoho známých říká, že mám být drsnější. Hlavně, aby zůstala naživu. Ale já to nedokážu,“ popisuje své obavy Alison. Nechce dceři říkat, co má dělat. Nechce jí ztratit. Ale když nic nezačne dělat, může o ni přijít nadobro. „Nenávidí se. Je tak obrovská. Když se jí snažím pomoct s váhou bojovat, nenávidí i mě. Pokaždé, když na mne pohlédne, vidí svou tloušťku. Připomínám jí její neštěstí. Jsem velké chodící memento neúspěchu. Má pocit, že mně zklamala,“ dodává plačky nešťastná matka.

Existuje východisko?

Je způsob, jak svému dítěti neublížit? Kterak ho zachránit a přitom nezranit citlivou duši? Nevytvořit celoživotní trauma? Alison začala pozdě. Problém řešila, až když se stal kritickým. Pokud má dítě sklon k nadváze, nesmí se zahálet. Čekat, že z toho třeba vyroste. Stát se tak totiž nemusí…


Pokud máte podobný životní příběh, napište nám. Informujte tak další ženy. Třeba jim příspěvkem v trápení pomůžete. Dáte návod, jak mají dítě zachránit.  

Pište na e-mailovou adresu lenka.chvostova@blesk.cz

Autor: Adéla Pěničková, INT, frč