Nikdy si nepřestanu vyčítat, že zemřela kvůli mně | Pro ženy | Blesk.cz

Nikdy si nepřestanu vyčítat, že zemřela kvůli mně

1. července 2009 | 07:58

Od dětství jsme bez sebe nemohly být. Bydlely jsme vedle sebe, chodily do stejné školy a trávily spolu každou volnou chvilku. Pohádaly jsme se jen jednou a jednu z nás to stálo život...

Naše kamarádství bylo perfektní, nevzpomínám si na jedinou špatnou chvilku. Stala se z nás nerozlučná dvojka. Ani když jsme se začaly zajímat o kluky a víc řešit oblečení a to, jak vypadáme, to mezi námi neskřípalo. Naopak! Obě jsme u kluků bodovaly, a že bychom jedna na druhou žárlily? To vůbec ne.

Jenže pak jsem potkala Milana a byla to láska s velkým L. Nevím, kde se ve mně braly ty obavy, ale začala jsem mít dojem, že je kamarádka do něj zamilovaná. Do té doby jsem si myslela, že nejsem žárlivá, ale najednou jsem ty dva musela pořád hlídat. Protože si s Milanem dobře rozuměli, vyráželi jsme za zábavou všichni tři společně. Byla to paráda, jen ve mně pořád hlodalo, jestli si spolu nerozumí až moc dobře. Přála jsem si, aby si někoho našla a já měla klid.

Nikdy jsem jí o svých pocitech neřekla. Určitě by se mi vysmála, že je to hloupost. Umanula jsem si ale, že kámošku s někým seznámím. Na diskotéce jsem jí hned začala ukazovat každého „skvělého“ kluka, dokonce jsem za těmi kluky i chodila, aby si s ní vyšli, že o ně má zájem. Když to zjistila, naštvala se, že ji takhle ztrapňuji. Jednou už toho měla plné zuby a přímo na zábavě na mě vyjela. Milan se navíc postavil na její stranu, že prý když bude chtít, určitě nebude mít problém někoho si najít. A já jsem vystartovala i na něj a udělala mu žárlivou scénu. Jestli se mu víc líbí ona než já, ve štěstí jim bránit nebudu. Snažili se mě uklidnit, ale bylo to spíš přilévání oleje do ohně. Nechápu, kde se ve mně vzalo tolik vzteku. Na přítele jsem hystericky ječela, dokonce jsem mu dala facku. Jí jsem řekla, že mě zklamala a že o takovou kamarádku nestojím.

Rozhodla se tedy, že nemá smysl se dál dohadovat, a chtěla odjet. Jenže právě v tom byl ten háček. Z diskoték se dostáváme nočním autobusem nebo taxíkem. Tentokrát jsme ale byli na zábavě daleko od naší vesnice. Jenže já v afektu zaječela na kamarádku, ať si jde domů po svých a že s námi v autě rozhodně nepojede. Bylo jí jasné, že se mnou nic nezmůže a že bude lepší, když mě nechá v klidu. Vzala si tašku a bundu, rozloučila se s Milanem a mně řekla, že až mi bude lépe, tak se mám ozvat. A to bylo naposledy, co jsem ji viděla.

Na zábavě už mě nic nebavilo a za hodinu jsme jeli domů. Kousek za vesnicí, před jednou ošklivou zatáčkou, nás zastavili policisté: „Musíte počkat, stala se tam ošklivá nehoda.“ Seděla jsem v autě a koukala na ten frmol kolem. Najednou jsem si všimla, že na nosítkách vezou do sanitky Marka, se kterým jsem viděla kamarádku naposledy. Úplně v šoku jsem vystřelila z auta.

A pak jsem ji uviděla. Bylo tam hodně záchranářů. Najednou se zvedli a na zemi ležela ona. Celá od krve, nehýbala se. Běžela jsem k ní, ale už byla mrtvá. Seděla nepřipoutaná na místě spolujezdce. Řidič byl opilý a nezvládl zatáčku. V autě jelo celkem pět lidí, ale všichni měli jen drobná zranění. Nikdy mi to sice nikdo nevyčítal, ale stejně vím, že kdybychom se tenkrát nepohádaly, mohla ještě žít. Psychicky jsem to nezvládla, změnila jsem školu i bydliště. I dnes, skoro rok od té nehody, jezdím každý měsíc dát na její hrob kytky a omluvit se jí. Ona by mi možná odpustila, ale já sobě nedokážu odpustit nikdy.

Čtenářka Táňa

Autor: připravily: mif, lena