A to se do roka chtěli vzít.

Utřela si slzy do rukávu a naházela svoje věci do kufru. Martin seděl na posteli: „Věř mi. O nic nešlo, bylo to jen fyzické.“ To ji bolelo dvojnásobně. Kdyby ji miloval, tak by to snad bylo v pořádku? A jak to mohla udělat její nejlepší kamarádka? Přelétla očima pokoj a beze slova odešla.

Přemýšlela, kam jít. Domů nemůže. Mámu by zlomilo, kdyby se u ní v noci ukázala s kufrem. Proto šla ke svému bratrovi. Za půl hodiny zazvonila u jeho dveří, ale on neotevřel. Asi je u své přítelkyně. Co teď? Najednou se za ní ozvalo: „Petro, kampak uprostřed noci? Snad ne ke mně?“ Byl to její kolega Jarek, který bydlel o dvě patra výš. Kdysi s ní chtěl chodit. Rozhodovala se mezi ním a Martinem a zvítězil Martin. Vždycky se rozhodla špatně... „Ne, jdu za bráchou, ale asi není doma.“

Zeptal se jí, jestli někam necestuje. „Jo, do nového života. Víš, už nejsem s Martinem. Určitě máš radost a vyslepičíš to v práci,“ řekla trochu neurvale. Zaraženě se na ni podíval. „Proč bych to dělal? Je mi líto, že se ti to stalo. Nemůžu ti pomoct?“ Odmítla ho, v tuto chvíli toužila jen po silné kávě, horké sprše a posteli. „Kafe mám a voda taky teče. Postel mám sice jen jednu, ale klidně se vyspím na gauči,“ navrhl. S rozpaky pozvání přijala.

Ráno to snad bylo ještě horší. Když se konečně vzbudila, sledovaly ji krvavé oči baseta Vildy. Martin jí chyběl. Měla nateklé oči a popraskané rty. Šla do koupelny, ale tam se zrovna holil Jarek. Milovala pohled na holící se muže. Zmužněl a asi začal posilovat. Zeptal se jí, jak se vyspala, a ona začala zase plakat. Netušila, kam by měla jít. „Kam bys chodila? Můžeš zůstat tady, dokud budeš chtít, princezno,“ nabídl jí. Připadala si slabá a zranitelná, jako malé dítě. „Zítra je neděle. Můžeš si lehnout, zkus si odpočinout a já připravím něco k jídlu.“

Po probuzení ji sledovali Vilda i Jarek. Na nočním stolku ležel talíř plný koblih a hrnek s čajem. „Obejmi mě, strašně moc to potřebuju,“ řekla Jarkovi. Jemně ji objal a pak jí dal nesměle pusu, ale nic víc. Ona ale cítila, že jednou už jí nebude dávat jen nevinné polibky. A měla pravdu. Časem všechno dohnali a ona je až teď skutečně šťastná. Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je pro něco dobré.

Čtenářka Pavla