2°C
Jako jedináček měla všechno, o čem si ostatní děti mohly nechat jen zdát. Chyběl jí však někdo, kdo by jí pomohl vyplnit samotu. Často byla sama doma, protože její rodiče se věnovali kariéře. A časem byla u nás víc než doma.
Po dokončení střední školy se naše cesty rozešly. Alena odešla studovat do Prahy. Opět jsme se viděly až po letech na třídním srazu. Vůbec jsem ji nepoznala. Z tiché a neprůbojné holčičky se stala sebevědomá žena, která šla tvrdě za svým cílem. Na spolužačky, které měly své rodiny, se dívala spatra a měla arogantní připomínky.
Za nějaký čas se Alena kvůli otcově nemoci musela vrátit do rodného města. Právě v té době bylo v podniku, kde jsem pracovala, vypsané výběrové řízen na vedoucí pozici. K mému překvapení dostala to místo Alena a stala se tak mojí nadřízenou. Těšila jsem se a přivítala jsem ji s úsměvem na tváři. To jsem však netušila, že mě ten úsměv rychle přejde. Nečekala jsem žádná privilegia, ale ani to, že mě bude shazovat před kolegy a neustále kritizovat.
Jednou jsem za ní zašla a chtěla vědět, proč se tak chová. Chladně mě odbyla větou: „Časy se změnily.“ Nemělo už smysl zůstávat v této práci, a proto jsem dala výpověď. Nové zaměstnání jsem našla rychle, bavilo mě, bylo lépe placené, a hlavně jsem měla dobrou šéfku.
Po čase jsem ji potkala. Měla ztrhaný obličej a byla pohublá. Zastavila mě a po chvíli mlčení se mě zeptala: „Dokážeš mi odpustit to, jak jsem k tobě chovala?“ „Aleno, odpustila jsem ti už dávno,“ řekla jsem jí tiše. Rozplakala se: „Nemám už nikoho, kdo by mi pomohl z mé samoty. I tebe, svoji nejlepší kamarádku, jsem ztratila. Přestala jsem si všímat lidí a teď jsem sama...“
Čtenářka Zdena
