Ještě víc se to zhoršilo, když se pro ni situace vyhrotila do jediného možného řešení. Zůstat svobodnou matkou. Tím její radost z těhotenství skončila a neměla to vůbec lehké. Zavládlo napětí, které se však po porodu jako zázrakem vypařilo.

Problémy a starosti šly stranou, najednou nás doma bylo o jednoho víc, a bylo to skvělé. Svět díky malému človíčkovi zrůžověl. Užívali jsme si ho naplno a věnovali mu každou volnou chvilku. Mám plno nádherných vzpomínek, když se učil chodit, na jeho úsměv, vroucí objetí, které dokážou dát jen děti. Radoval se z každé maličkosti. Byl ho plný dům. Když vyrazil na kole nebo koloběžce či vytáhl křídy a čmáral po cestě, ožila celá ulice.

Malý už spal, když jsem jednou v pátek večer přišla pozdě z práce domů. Samozřejmě v mé posteli. Přenesla jsem ho do pokojíčku, uložila do postele, dala mu pusinku a řekla mu, že ho miluji. Každý večer před spaním jsem mu ta slova opakovala. Možná jsem nějak cítila, že přijde doba, když už mu je nebudu moci říct. A stalo se.

Přišla sobota, pro někoho úplně obyčejný den. Pro Samuela osudné ráno. Probudila jsem se hodně brzo, i když jsem byla ještě unavená. Už jsem ale zaslechla vrznout dveře a cupitání po chodbě. Malý přiběhl ke mně, pustil si televizi a pak rovnou ke mně do postele. Ještě jsem trochu pospávala a on se koukal na Medvídka Pú, znal ho nazpaměť. Asi za hodinku přišla moje maminka s tím, že jede do obchodu. A malý samozřejmě s ní, vždyť tak na kolech jezdili pravidelně.

Najednou k nám s křikem přiběhla sousedka. Mámu srazilo auto a leží na cestě i s chlapcem. Sestra se rychle oblékla a s neskutečným strachem v očích vyběhla ven. Zůstala jsem doma sama. Ani jsem si to neuvědomovala, teprve když zavládlo to hrozivé ticho. V tu chvíli jsem uslyšela hluk. Policie, sanitky, nepříjemný zvuk houkačky. Vše bylo neskutečné. Nevěděla jsem, co mám dělat...

Asi za hodinu se domů na skok vrátil bratr. Bála jsem se ho zeptat, co se děje, proč jsou pryč tak dlouho. Řekl mi jen, že mamku odvezla sanitka a se Samčou to nevypadá dobře. Zanedlouho se domů vrátila zdrcená sestra. Plakala, nemohla ze sebe dostat ani slovo. Objala mě a pošeptala: „Tetičko moje,“ tak mi vždy říkal Samuel. Dlouho jsme spolu stály v objetí a obě jsme plakaly. Jako by se přestala točit zeměkoule. Samuel zemřel.

Nejhorší bylo, že se nedalo nic dělat. Nevěděli jsme, co je s mamkou. Odvezli ji do nemocnice a to bylo tak všechno, co nám mohli říci. Navečer jsme už věděli víc, ale nic příznivého. Čekala ji dlouhodobá léčba, operace, rehabilitace.

Kvůli bezohlednosti cizího člověka přijdete o dítě a o možnost normálně žít. Přijdete o všechno, zůstanou vám jen oči pro pláč, pár trpkých vzpomínek na to krásné, co jste zažili. Nic už nemá smysl, každý do vás jen hučí, že to bude dobré, že to přebolí, ale kdo něco takového nezažil, nepochopí. Když lidé něco podobného uvidí ve zprávách nebo si přečtou v novinách, pozastaví se nad tím. Řeknou si, jak je ten svět nespravedlivý a že to musí být kruté, když vám někdo zabije dítě. Každého se to ale dotkne jen na chvíli a pak už na to nemyslí.

U nás je to jiné. Je to sice už nějaký ten měsíc, ale my na našeho Samuela myslíme neustále. Je s námi v našich srdcích a navždy také zůstane.

Čtenářka Jarka