Tereza Schillerová, autorka Deníku raka: Mojí rakovinou onemocněla i má rodina | Pro ženy | Blesk.cz

Tereza Schillerová, autorka Deníku raka: Mojí rakovinou onemocněla i má rodina

1. dubna 2017 | 06:00

Úleva, pocit štěstí a radost ze života. Vždy jsem si myslela, že tohle se musí člověku honit hlavou, když mu lékaři oznámí, že se vyléčil z rakoviny. Terezu Schillerovou, autorku knihy Deníky raka, napadaly ale úplně jiné myšlenky. „Jsem zdravá. A do prdele... co teď?“ říkala si. A objevila se druhá stránka nemoci, kterou veřejnost mnohdy nevidí. 

Co vám proběhlo jako první hlavou, když vám lékař řekl, že máte rakovinu?
Nechtělo se mi věřit, že můžu mít v sobě nádor. Myslela jsem si automaticky, že asi umírám. Vracela jsem se do minulosti a hledala jsem v sobě chyby, jestli jsem neudělala něco špatně.

A přišla jste na něco?

Řešila jsem to v sobě několik měsíců. Podvědomě jsem věděla, že to nemá cenu se v tom babrat. Nakonec jsem, s přihlédnutím k čínské medicíně, došla k závěru, že jsem si tu nemoc způsobila sama. Vlastní zlobou, kterou jsem si v sobě vždycky nesla.

A nutno podotknout, že jí sekne!

Jakou zlobu?
V práci to bylo nějakou dobu náročné. Pohádala jsem se s rodiči a asi na dva roky jsem s nima přestala komunikovat. Často jsem vyčítala různé věci partnerovi. Zjevně jsem měla problém umět vyslovit svoje potřeby a přání nahlas. Problém v komunikaci byl na mé straně. Všechno jsem si v sobě ukládala a sžírala se tím roky. Stresovala jsem se a spoustu věcí jsem si brala strašně osobně. Logicky jsem se řítila do průseru. Zpětně jsem si i pak říkala, jestli za moji nemoc nemůže třeba i to, že si ráda dávám bílé víno. Ale to je nesmysl. S tím nemá lymfom nic společného

Řídila jste se čínskou medicínou i během léčby?
To ne, já jsem slepě věřila té západní. Souhlasila jsem s chemoterapií. Ale je fakt, že někdy v půlce léčby, kdy člověk pořád jen polehává, jsem měla pocit, že mi odchází svaly. Měla jsem pocit, že musím hned začít cvičit. Fyzioterapeutka mě ale vrátila na zem. Řekla mi, ať se uklidním, že se léčím s rakovinou a že to je normální. Místo cvičení mne naučila správně dýchat do bránice, že to mě uklidní. A pomohlo to.

Jak nesli nemoc vaši nejbližší?
Až zpětně jsem si pak uvědomila, že mojí rakovinou onemocněla i moje rodina. Nesli si v sobě strašný strach, jestli tady budu, nebo ne, a co dál. Tedy hlavně můj partner. Synovi bylo sedm let, věděl, že jsem nemocná, ale netušil co mi je a jak je to vážné. Ale na začátku to o mně moc lidí nevědělo. Třeba v práci. Vlastně s pravdou ven jsem na svém facebooku vyšla až ve chvíli, kdy jsem měla před sebou výsledky z histologie. Musela jsem si sama projít pár dnů nejistoty, než bylo jasné, že mám lymfom.

Poměrně agresivní lymfom…
Ano, ale také zároveň dobře léčitelný. Teprve v tu chvíli jsem pak šla s pravdou ven. A moc mi to pomohlo. Třeba když jsem zveřejňovala v průběhu léčby své fotografie, jak přicházím o vlasy. Kamarádi mi lajkovali fotky, podporovali mne a to mě drželo nad vodou.

Jak jste to vnímala, že jste přišla o vlasy?
Bylo pro mě hrozně důležité to sdílet. A pomáhalo mi, když mi třeba kamarádi říkali, že vypadám jako Demi Moore. No a v tu dobu jsem začala používat výrazné rtěnky. V obchodě mne prodavačka odrazovala, že je to příliš výrazné a že ženy si často kupují výrazné rtěnky, ale pak je nenosí. Já si ale trvala na svém a od té doby je kupuji dál.

Červenou rtěnku začala používat až během nemoci.
Nebyla to třeba vaše náplast na ženskost za ty ostříhané vlasy?
Ne. Rtěnka byla odměna za každou prodělanou chemoterapii. Mně holá hlava prostě sekla. Když mi bylo jasné, že o vlasy přijdu, tak jsem věděla, že na to musím syna připravit. Řekla jsem mu co nejdříve, že beru nějaké silné léky a že mi po nich brzy vypadají vlásky. Ze začátku jsem se venku raději halila šátkem, abych třeba před jeho kamarády na sebe nepoutala pozornost. Pak jsem šátky ale postupně odhodila. Syn mi pak zpětně řekl, že se mě bez vlasů trochu bál. Ale že mi to slušelo.

A nad parukou jste nepřemýšlela?
Já ji nechtěla. Moje léčba probíhala od května do srpna a to bylo teplo, takže paruka by byla jak zimní čepice. Přišlo mi lepší přiznat to a ukázat, že se za nemoc nestydím. Udělala jsem si z nového vzhledu přednost.

I když jste na sociálních sítích sdílela strasti vaší nemoci, veřejně s blogem jste vyšla až po úplném uzdravení. Proč?
Já ho chtěla psát už během léčby, ale neměla jsem na to sílu. Ani psychickou, ani fyzickou. A vlastně až když jsem dokončila léčbu, to na mě dolehlo. Cítila jsem potřebu o tom mluvit. Přesně si pamatuji tu chvíli, kdy jsem šla z nemocnice poté, co mi lékaři oznámili, že jsem zdravá. Přišla jsem si jako nahá a říkala si: "Jsem zdravá. Do prdele… Co teď?“. Nevěděla jsem, jestli ten návrat do reality zvládnu.

No, člověk by řekl, že si začnete opět užívat života.
Vůbec mi to ale nedocházelo. Návrat do reality mi přišel těžký. Je to pro někoho možná paradox, ale to období po léčbě pro mě bylo nesmírně náročné. Dokonce jsem skončila u psychologa. Najednou vyplavaly na povrch problémy, u kterých jsem si myslela, že je vyřeší nemoc. Jenže před tím prostě neutečete. Došlo mi, že to musím vzít do vlastních rukou.

Můžete být konkrétnější, o jakých problémech tu mluvíme?
Šlo o ty partnerské. Nic vážného, spíše na rovině komunikační. Spousty let jsme si vlastně vyčítali něco, co jsme nebyli schopni nikdy pořádně dořešit, a to se nakupilo. A já najednou měla pocit, že chci odejít. Prostě svého partnera opustit. Nechat za vším tlustou čáru. Začala jsem ho dokonce obviňovat, že může za moji nemoc. I když to ode mě bylo neuvěřitelně sobecké, tak jsem věděla, že nejsem takový srab abych to udělala. Chtěla jsem vyhledat odbornou péči a pak se rozhodnout. Ale neřešila jsem jen partnerský problém, prala jsem se s vlastníma myšlenkama a poprvé v životě jsem začala opravdu u sebe. A to byl sakra očistec.

Terezy se její syn chvíli bez vlasů bál.
Nemocný člověk na sebe asi nechtěně strhává pozornost, na kterou si zvykne. Takže pak asi musí být těžké se jí vzdát, co?
Hlavně v takovou chvíli se v domácnosti vymění role. Do té doby jsem většinu věcí zastávala já. Ne snad, že by mi partner nepomáhal, ale prostě ta běžná agenda, co dělá většina žen, jako jsou účty, domácnost, a podobně. A najednou se musel zapojit více. Pro něj to byl také velký šok a mně vůbec nedošlo, jak to na něj doléhalo psychicky. I on začal mít zdravotní obtíže a bál se, že má něco vážného. Začal být v mých očích víc nemocný jak já. A to mi vadilo.

Říká se tomu pečovatelský syndrom. To se někdy stává, když se člověk stará o svého nemocného druha nebo příbuzného.
Začal mít problémy, bolela ho záda, což se tedy dělo i dříve. A opět – trvalo mi, než jsem pochopila, že to on má akorát o mě strach, že mu nejde o sebe, ale o mě.

A to byl i ten zlom, kdy jste si uvědomila, že s ním chcete zůstat?
Ne tehdy ne. Tehdy to ještě více stupňovalo mojí agresi vůči němu. Jednou jsem ho pozorovala, ale to už jsem byla ¾ roku po léčbě, jak se láskyplně mazlí s naším synem. A v tu chvíli mi projela hlavou ta myšlenka, že nechci rozbít rodinu. Přišlo mi to jako děsná podpásovka. Říkala jsem si: „Sakra, já o tohle nechci přijít!“ Spadla ze mě zloba a od té doby je to super.

Jak do toho všeho zapadaly ještě problémy s vašimi rodiči?
Nikdy bych nemohla říct, že jsem měla špatné dětství, naopak. Spíše jsem v sobě řešila, proč si s nimi nerozumím. Chtěla jsem to pořád řešit, ale terapeutka mi řekla, ať to nechám být. Že přijde ta chvíle, kdy se to urovná, nemám do toho ale moc tlačit. A opravdu. Jednoho dne jsme si zavolali a já zahodila své „křivdy“ z dětství. To jsou ty, o kterých si všichni myslíme, že je máme, že si je poneseme celý život. Ale tak to přitom vůbec nebylo.

Tereza miluje běh i chůzi.
K čemu jste tedy došla?
Najednou jsem pochopila, že to nebylo naschvál. Prostě každý jsme nějaký. I já určitým způsobem a nechtěně poznamenávám svého syna a taky bych nechtěla, aby se se mnou jednou přestal bavit. Nikdy jsem to se svými rodiči neotevřela, jen jsem s nimi začala normálně komunikovat jako dřív.

Začali číst váš blog?
No jasně. Strašně tomu fandí, čtou to a šíří informaci o mém blogu dá. Neříkají mi tak často: „To je super, že jsi zdravá,“ ale myslím si, že jsou na mě pyšní. Na to, jaký má moje psaní ohlas.

Váš blog je poměrně dost interaktivní, lidé vám posílají své příběhy, které pak zpracováváte. Napadlo vás vůbec na začátku, že to bude mít takový zásah?
Ne, vůbec. Ale v průběhu mě napadlo, že by to mohlo někomu pomoc, že by můj příběh mohl být inspirativní. Takových totiž mnoho není, alespoň podle mě. Alespoň tehdy, když já jsem se hledala během své nemoci. Jsem ráda, že to má nějakou další nadstavbu, než jsem původně zamýšlela.

Jaká je rada pro člověka, který onemocní rakovinou? Podívejte se, co říká onkoložka Petra Tesařová:

Onkoložka Petra Tesařová: Nejdůležitější je rychle se vzpamatovat • VIDEO: Marie Šilhová/BPŽ