2°C
V čem rakovina prsu u mladých žen horší?
V prvé řadě: rakovina v takto brzkém věku je pořád poměrně vzácná. Ročně jich přibývá kolem 130, zatímco celkový počet pacientek je 7000. Jenže u těch mladých je to mnohem nebezpečnější a nádor je agresivnější. Jde o druh nádoru, u kterého je doba jeho nálezu alfou a omegou. Může být totiž často jen kosmetickou epizodou v bytí ženy, která jí otráví část života, ale po letech si na to vzpomene jen jako na nepříjemnost. Jenže ten samý nádor, pokud není odhalen včas, ji může připravit o život.
Jak dlouhá doba od toho zdánlivě neškodného nálezu po ten metastatický může uplynout?
Časová linka mezi dobrou prognózou, vyléčitelností a úplně fatálním dopadem na život může být jen několik měsíců, nebo dokonce i týdnů. Problém je v tom, že žena, které je třeba 25 let nebo která je těhotná, či dokonce kojí, není typickou pacientkou s karcinomem prsu. Zatímco my, onkologové, se s nimi setkáváme, praktický lékař nebo gynekolog se s tím za celou kariéru potkat nemusí. Proto je lehké přehlédnout, že se něco děje. Nehledě na to, že všechny hormonální změny v průběhu menstruace, kojení, těhotenství znamenají hmatné změny, které mohou být nevinné a mohou nádor zakrýt a maskovat ho dlouhou dobu.
Takže jakmile si něco nahmatám, mám okamžitě letět k lékaři?
To ani ne. Těch pohmatových nálezů se v prsu objevuje mnoho. Ale pokud si najdete něco, co tam dříve nebylo a co nezmizí ani poté, co jste už jednou odmenstruovala, pak určitě. Není tak těžké vydat se k lékaři a pokusit se o vyšetření. Ale nejhorší je, když ho navštívíte a on vaše pochyby rozptýlí s tím, že o nic nejde. Tady se setkáváme s největším problémem. My jsme právě mimo jiné v rámci Projektu 35, který má pomáhat mladým ženám s karcinomem prsu, začali pořádat kurzy pro gynekologické sestry. Mají k pacientkám blízko a často jsou tím prvním sítem. Snažíme se jim vysvětlit problematiku karcinomu prsu u mladých žen.
Jak mohou pomoci?
Žádáme je o tři věci. Pokud má pacientka pochybnost, tak ať pomůžou iniciovat ověření pomocí ultrazvuku. Druhá věc je pak to, aby na tu žádanku napsaly kouzelné slovo "statim", což znamená, že by žádanka neměla zapadnout do množství žádanek na prevenci a měla by mít přednostní přijetí. A pak je učíme, aby ony instruovaly pacientky, aby se samovyšetřovaly.
Sama znám případ ženy, kterou poslala lékařka domů s tím, že o nic nejde. Až na základě její urputnosti, kdy si vyžádala další vyšetření, se nakonec nádor potvrdil. Půl roku od prvních příznaků.
To je bohužel typické. Mně takhle před čtrnácti dny přišla do ambulance pacientka. Během kojení si všimla něčeho v prsu. Útvar se zvětšoval a na kontrole to řekla gynekologovi. On jí odpověděl, že to je běžné při kojení. Najednou ji ale začala bolet ruka a šla k praktikovi. Ten jí nahmatal uzlinu nejen v podpaží, ale i v nadklíčku. Poslal ji špatně na ORL. Uzliny jí vyndali a odeslali na patologii. To všechno ale trvalo několik měsíců. A výsledek? Zjistili, že jde o rakovinu prsu v pokročilém stadiu! Doma malé dítě, takže kromě fyzických komplikací se objeví i ty psychické. I to je na Projektu 35. Nechceme jen opravovat rozbité mladé ženy, ale uvědomujeme si, jak jim to nabourává celý život.
Vůbec si to nedovedu představit, že mi teď někdo řekne, že mám zhoubný nádor.
To asi nikdo. Objeví se nejistota, která se zvýrazní, protože nikdy není jisté, jak to dopadne. Navíc vědomí toho, že se musí nějak postarat o děti. Na těch ženách hlavně není nic vidět! Všechny vypadají krásně, alespoň to je k nim milosrdné. Ale i přesto je ve třetině případů opouštějí partneři. Přijdou o rodinné zázemí, musí se postarat o děti, většinou to nabourá pracovní možnosti, takže velký finanční propad. Jsou třeba na mateřské, což vůbec je tedy velmi složité, partner je opouští relativně krutě, takže jim většinou moc nepomáhá. Je to hrozně komplikované. My se snažíme pomáhat řešit i toto.
Jak může chlap opustit nemocnou ženu s dítětem?!
Aby pacientka nemoc zvládla, potřebuje sílu, kterou ale doposud věnovala manželovi a dětem. Což někdy vede k zesobečtění, nebo dokonce i k boji o život. A ten muž, při všech těch moderních změnách a přístupech, je vždycky zvyklý na nějaký ten servis, pozornost, čas manželky. A najednou o to přijde. Jsou samozřejmě i ti, kteří nemocnou podporují a pomáhají jí. Ale mě se tohle tedy osobně dotklo. Prostě opustí i malé děti a pak si najednou jinde vybuduje novou rodinu.
To je hrozné. Srovnat se s nemocí, a ještě navíc se ztrátou partnera.
My se na všem snažíme hledat něco pozitivního. Tady vždy říkáme, že nakonec ta nemocná mohla celý život strávit s člověkem, který je mizera. A tohle jí pomohlo to nějak prohlédnout. Jako zkouška vztahu. Dokud nemocná neumírá, tak se tohle dá vykompenzovat.
Na všem se dá najít něco pozitivního? I na umírání?
Smrt má taky pozitivní aspekt. Ale k tomu musí pacient a jeho příbuzní dojít sami.
Vaše starší dcery jsou ve věku vašich pacientek. Jak to vnímáte?
Já k nim mám mateřský vztah a zároveň se projektuji do jejich rodičů. A není nic strašnějšího než vidět umírat své dítě. Takže já vidím ty maminky, jak strašně bojují o dítě, jak si přejí, aby samy mohly nést ty obtíže a kříž choroby. Ale pak se objeví bod, kdy utrpení dítěte je tak strašné, že jediné vysvobození je smrt. Oni většinou sami rozumějí tomu, že je důležité držet dítě za ruku až do konce a netrápit ho pak už třeba zbytečnými terapiemi.
Musí být i těžké říct to okolí. Já bych se asi nejvíc bála to říct mámě.
To máte pravdu. Kupodivu není takový problém oznámit to partnerovi. Horší už je říct to dětem, to už některé pacientky nezvládají. Ale největší problém je sdělení mamince. Měla jsem pacientky, které to nikdy neřekly. Mělo to různé konsekvence. Někdy to dopadlo dobře, ale měla jsem i pacientku, která to mamince, jež byla lékařka, neřekla. Ta žena umřela a maminka skončila v psychiatrické léčebně. Vůbec netušila, že její dcera je nemocná.
Je to správný přístup?
Myslím, že ne. Kdybych byla její máma nebo kdyby má maminka byla nemocná, byla bych ráda, aby mi to řekla, protože bych jí chtěla pomoct. A ta pomoc může být podstatná. Určitě to znamená často nějaký problém ve vztazích, který tam byl už dřív.
Myslíte někdy na to, že by na místě vaší pacientky mohly být i dcery?
Samozřejmě. Já se snažím k pacientům přistupovat, jako by to byly mé děti. Ono to rozhodování o léčbě je komplikované i kvůli tomu, že máme spektrum možností a pacientka má chorobu určitého typu a v určitém stadiu. A musíme využít všechny možnosti ještě dříve, než bude nádor generalizován. Ale metody, které máme k dispozici, mají také řadu nežádoucích účinků. Kdybyste zvracela a přišla o vlasy a věděla, že za půl roku to bude v pohodě, tak je to docela dobrá výměna. Ale představa, že kvůli tomu, že máte chemoterapii, možná nebudete mít děti nebo za dvacet let budete mít další zhoubný nádor, je horší. Když je pacientce 25, musím počítat s tím, co bude za padesát let, až já tu nebudu. Musím dobře odhadnout, jakou všechnu léčbu jí musím napálit, abych ji uzdravila, ale zároveň jí neublížila.
Dokážete si držet odstup? Přece jen se dostáváte do takového bližšího vztahu.
Nemůžu se do nich projektovat úplně, to by nebylo profesionální. Ale já si myslím, že ta empatie a i to, že se člověk sám trochu deptá, je pro ty nemocné dobře. Ony po celou dobu cítí, že jsem s nimi. Říkám jim křestním jménem, pokud chtějí. A jak moc se mi chtějí přiblížit, tak se jim já otevřu. To je mi sympatické na této generaci. Nejsou většinou hysterické, nepanikaří, jsou realistické a přistupují k té léčbě přes všechna ta nebezpečí současné doby, kdy se nabízí tisíce alternativních postupů, které jsou strašně nebezpečné, mohou oddálit tu diagnózu nebo zahájení léčby. S tím bojujeme u této generace minimálně.
Převažuje míra těch, které jsou k vám otevřenější?
Určitě. Více jich je těch, které ocení úzký osobní přístup. Vztah lékař-pacient je velmi křehký. A u nás se od revoluce velmi vyvinul. Ale zdánlivě je tu stále povědomí toho, že co je bezplatné, je bezcenné. Denně dostávám kolem deseti e-mailových žádostí o konzultaci. Touto formou je to problematické, protože pacienta nevidíte a ta dokumentace, kterou posílá, nemusí být kompletní, a tak je složité mu dobře poradit. Já se ale o to upřímně snažím, dělám to v noci a myslím, že tak třetina, kterým chci pomoct, mi nikdy neodpoví zpátky, nepoděkuje. V tomhle směru je to takové nekultivované.
Ví člověk v ten daný moment, že už umírá?
U onkologických pacientů to není náhlá smrt. Doba umírání je delší a pacient se na to může připravit. Já jsem třeba vždy pozorovala pacientky, které mají malé děti, jak se s nimi chtějí rozloučit. Ale vždy je tam ten mechanismus: na začátku a na konci života je vždy sám. Ať má rodiče, příbuzné, děti. A v určité fázi umírání ten člověk odevzdává děti někomu jinému. Často se stává, že umírající pacientky nechtějí, aby v té poslední fázi u nich děti byly. Ty malé.
A myslíte si, že člověk dokáže ovlivnit okamžik, kdy zemře?
Přechod do té dimenze, ať už si o ní myslíme, co chceme, vyžaduje, aby člověk udělal ten krok hodně sám. Často vidím u pacientek, že chtějí, aby tady byly jejich děti zajištěny. Měla jsem pacientku, která onemocněla v těhotenství, porodila chlapečka a byla svobodná matka. V době, kdy se léčila, si ji přítel vzal. Prognóza se nevyvíjela dobře, chlapečkovi byly čtyři roky. Přítel se s ní rozvedl, odešel do Německa, kde pracoval jako nějaký číšník, myslím. Ta žena měla maminku a tatínka, kteří se o chlapečka hezky starali. A ona věděla, že by byla ráda, kdyby chlapeček zůstal u nich. Celou dobu, než umřela, zápasila o to, aby dítě dostali její rodiče. Nakonec se jí to podařilo. Asi dva dny nato zemřela.
