2°C
Co bylo tím momentem, kdy jste si řekla, že klasická práce od 9 do 5 není pro vás?
Mám pocit, že jsem vždycky chtěla něco jiného, než bylo zvykem. Jako první si vzpomínám, že jsem chtěla být biolog, toulat se po Amazonii a hledat nové rostlinné a živočišné druhy. Pak jsem přemýšlela o tom, že budu geolog a budu jezdit s kladívkem po světě a kutat ani nevím co. No a na konci gymplu vyhrála filmařina. Necelý rok jsem pak po škole pracovala v kanceláři jedné filmové a reklamní produkce. Naštěstí to byla práce hodně kreativní. I tak mě ale celkem ničilo, že musím pracovat pět dnů v týdnu od 9 do 5 a hlavně, že se musím někoho DOVOLOVAT abych mohla jet na DOVOLENOU. To mi vůbec nedávalo smysl. Jednou jsem si dovolila jet na tři týdny na roadtrip do USA. Ten pocit svobody byl tenkrát tak návykový, že mi bylo jasný, že musím něco udělat, něco změnit, aby mi to všechno dávalo víc smysl. Zažádala jsem o roční pracovní víza na Nový Zéland a od té doby jsem s malými přestávkami na cestách.
Nechybí vám domov?
Chybí mi rodina, kamarádi, naše krásná země. Hlavně kolem Vánoc. Ale mám takovou fajn vlastnost, že dokážu oddělit tady a teď od všeho ostatního. Takže tady a teď mám kolem sebe tyhle lidi a tuhle přírodu a jinou práci, a tak dále. Prostě žiju přítomností a užívám si to, co mám právě k dispozici.
Zní to asi jako klišé, ale co vám procestované roky daly?
Věřím víc sama sobě. Prošla jsem všelijakými situacemi a všechny jsem je zvládla. To je super pocit. Důležitý pocit. Důvěra v sebe sama se pak odráží ve všem, co v životě uděláte nebo se chystáte udělat. Taky mám mnohem víc než dřív pocit, že dokážeme úplně všechno, pokud si to usmyslíme a pracujeme na tom.
A co vám léta na cestách vzaly? Je na cestování i něco negativního?
Občas mi chybí ten pocit jistoty. Zrovna sedím na ostrově v Kanadě a vůbec nevím, kde budu za měsíc nebo jestli mám dostatek peněz na rok dopředu. Ale pořád lepší pocit nejistoty než se někoho dovolovat, jestli můžu na týden na dovolenou. Jinak to cestování je samo o sobě dost velký pozitivum.
Ale stejně, nechybí vám občas přece jen nějaký ten stereotyp?
Čím dál víc. Je fajn mít v životě trošku té rovnováhy, takže šetřím na koupi pozemku nejspíše tady v Kanadě. Ráda bych měla nějaké to zázemí, kam se vracet z cest.
Kanada je tedy tím vaším nejoblíbenějším místem, kde byste chtěla v budoucnu žít?
Asi budu muset mít tři nemovitosti, jelikož se nemůžu rozhodnou mezi ČR, Kanadou a Novým Zélandem. Pro každé z těch míst mám důvod, proč zrovna tam, ale zatím je to nerozhodně.
Možná trochu otázka na tělo, ale vždy jsem přemýšlela u lidí, jako jste vy, nad tím, kde na cestování berou finance. Jak to tedy děláte?
Když jsem letěla na Zéland, tak jsem měla asi 2000 korun. A dluhy ještě z vysoké školy. A prostě jsem si mákla na farmách, během pár měsíců dluhy splatila a koupila auto. Hodně peněz na cestování jsem si vydělala právě sezónními pracemi, pracovala kolikrát i 3 měsíce 16 hodin denně 7 dní v týdnu, abych pak půl roku cestovala. A pak zase znovu. V současné době mám i díky blogu Dreaming and Wandering pasivní příjmy ve formě affiliate marketingu a s klukama z Bohemian Journeys (www.BohemianJourneys.com) děláme photo workshop v Kanadě. Skoro každý máme možnost cestovat a je to o prioritách. Donedávna jsem vzala téměř jakoukoliv práci, abych si na cesty ušetřila. A nové věci si kupuju málokdy, jelikož nepotřebuju deset triček, která by se mi do krosny beztak nevešla.
Jaký je váš nejlepší nebo nejbláznivější zážitek z cest?
Já ani moc bláznivých zážitků nemám, hodně cestuju kvůli přírodě a hodně často sama. Miluju setkání s mantami, velrybami a žraloky, miluju z bezpečné vzdálenosti pozorovat grizzly mámu s medvíďaty, miluju jen tak v noci vykouknout ze stanu a pozorovat hvězdy nad měsícem osvětlenými horami, miluju, když se mi nad hlavou rozzáří polární záře. Taky ale miluju ty motýlky v břiše, když letadlo přistává na letišti Václava Havla, miluju jít s mamkou a taťkou na houby, miluju české ohýnky s kamarády s kytarou a demižonem vína. Život je o velikých maličkostech. Tak mi to dává smysl.
A máte i nějaké negativní zážitky?
Když jsem se před Vánoci 2014 stěhovala do Kanady, dostala jsem se do obšírné situace, kdy jsem měla necelých 100 dolarů, žádnou práci, žádný bydlení a nevěděla jsem o Kanadě vůbec, ale vůbec nic. Bydlela jsem na Couchsurfingu ve sklepním bytě bez oken a bez internetu a chtěla jsem to všechno vzdát a odjet zpátky domů. Ale zvedla jsem hlavu a všechno dobře dopadlo.
Jak člověk vůbec začne žít tak jako vy? Hodil by se nějaký návod, protože pro "normálního" člověka to vypadá nedostižně!
Je fajn si v hlavě srovnat, proč chci cestovat a taky jakým způsobem chci cestovat. Spousta lidí má ty správné předpoklady a z mnoha důvodů se bojí udělat ten první krok. Jasné je, že hlavní roli hraje strach. „A co když...?“ je oblíbená otázka, která utne spoustu snů už v jejich počátcích.
Lépe se určitě odhodlává vycestovat ve dvou než na vlastní pěst.
Ano, ideální situace je, když máte do začátku parťáka, to pak můžete cokoliv a kamkoliv a strach je mnohem menší. Ale dost lidí parťáka nemá a bojí se vkročit do neznámých vod. V tom případě hodně doporučuju tři možnosti. Zaprvé, vrhnout se do těch vod hlava nehlava. Za druhé, zkusit nějaký dobrovolnický projekt v Evropě, klidně někde v Německu na zkoušku, alespoň na pár týdnů. Za pár hodin práce denně na libovolném projektu je o vás postaráno, máte střechu nad hlavou a většinou i jídlo. Za mě je nejlepší web www.workaway.info. O celém systému píšu taky na svém webu Za svým snem (www.zasvymsnem.com)
Za třetí, pokud je vám do 30 let, můžete zkusit i EDS od Evropské Unie, což je Evropská dobrovolná služba. EU kompletně zaštítí váš pobyt na projektu dle vlastního výběru. Pokryje vám i jazykový kurz, dostanete kapesné a proplatí vám i většinu nákladů na dopravu na projekt a zpět.
Je podle vás tento styl života pro každého?
To rozhodně ne, ale každý, kdo to tak cítí, by si něco takového měl zkusit. Vrátit domů se můžete vždycky.
