Dokonalý táta Kolář: Kromě kojení zvládám všechno | Pro ženy | Blesk.cz

Dokonalý táta Kolář: Kromě kojení zvládám všechno

27. května 2010 | 05:17

ROZHOVOR: Petr Kolář (42) jsou dva muži v jednom. Rozevlátý rocker i příkladný manžel, který se o rodinu postará. Vyluxuje, nakoupí, pověsí prádlo z pračky, když zrovna nehraje. A přitom svou ženu obdivuje, že s ním vůbec je. Už proto, že občas nedokáže zvládnout své rozpolcené blíženecké nálady.

Za pár dní začínáte koncertní šňůru po České republice. Jak se cítíte těsně před akcí?
Skvěle! Těším se. Každý takový podnik je pro mě velkou odměnou. Vím, že lidi teď mají spoustu jiných starostí, chci je potěšit a jsem rád, že se přijdou pobavit. Takové ty informace, kdo je předkapela, termíny, to máte? Začínáme v květnu v Lokti u Karlových Varů a poslední koncert bude v září v Praze.

Mám, ale ráda bych se spíš ptala na rodinu, miminko…

Ale rodina a koncerty se nevylučují. Já mám rodinu, stihnu koncert, vaše čtenářky mají rodiny a taky ho můžou stihnout. Zábava a rodina se nevylučují.

Dobře. Co se vám na koncertech líbí nejvíc?

Pohoda a lidi. Akustická šňůra bude sice komornější, máme tam třeba smyčcový kvartet, ale myslím, že je zároveň přístupnější pro lidi v mém věku, kteří už nemají rádi tolik toho rambajsu.

Vy už nemáte rád tvrdou muziku?
Ta se mi líbí pořád, ale nemusím ji mít tak často – to přichází lety. Jsou samozřejmě druhy hudby, které se musejí poslouchat nahlas, ale on ten rambajs víc bolí.

S tvrdší hudbou jste začínal. Z Českých Budějovic odešel do Plzně, nicméně první období tam nebylo úplně lehké.
Do Plzně jsem šel, protože tam se vždycky líhly dobré kapely. Jenže po revoluci hodně muzikantů začalo dělat svůj byznys, přestala vzkvétat hudba a vzkvétalo podnikání. Nicméně, dal jsem se dohromady s kluky z kapely Sarah a na své náklady jsme vydali první desku. Velká euforie, mysleli jsme si, že se z toho lidi zblázněj. Deska se sice líbila, ale nezbláznili se. Prodělali jsme kalhoty. Byla to doba hledání.

Prý jste zprvu přespával i venku…

Ze začátku jo. Neměl jsem u koho být, takže jsem to řešil hospodami, nádražím, parky…

Jak na to vzpomínáte?

Radši moc ne. V té době mi bylo šesta- sedmadvacet, nebyl jsem nejmladší a docela jsem riskoval. Jenže jsem šel za svým cílem a bylo mi jedno, že budu spát na lavičce . Pak jsem si normálně našel podnájem a práci. Ale jsem rád, že jsem to prožil – když teď řeknu, že si vážím střechy nad hlavou, vím, o čem mluvím. Dneska je svět otevřený, kdyby mi bylo znovu sedmadvacet, půjdu kamkoli. Jsem dobrodruh.

Nakolik nynější muziku děláte z lásky?  Nebo jsou motivací spíš jistý peníze? Mám štěstí, že jsem v životě vždycky dělal, co jsem chtěl. Nikdy nevypustím do světa věc, se kterou nesouhlasím. Jestli narážíte na to, že dělám měkčí muziku, tak je to přesně ta hudba, kterou mám rád, kterou chci dělat a sám ji vytvářím. Jak stárnu, jsem dlouho usazenej, mám rodinu a děti, jinak přemýšlím, jinak vidím svět, i texty do písniček přicházejí jiné. Když je člověk mladý, nemá zábrany, neřeší text, lidi, nic. Ani teď se nepřetvařuju, ale jsem jinej. Pořád zpívám o vztazích, pořád je řeším – jako každý celý život. Ale už to má jinou formu.

Stejně nevěřím, že někdy nemáte chuť se utrhnout ze řetězu…

Mám spoustu kamarádů, kteří mají své hospody, tam si uděláme večer, pustíme hudbu, dáme kořalku a zablbneme. Nevymetáme rockový kluby a tancovačky jako dřív. Teď se  stahujeme se do soukromí. Ale rebelie v nás bude do smrti. Nedusíme ji v sobě, ale líbí se nám to už méněkrát do roka než každý týden.

Na ruce máte velké tetování, přemýšlíte o nějakém dalším?
Tetování je svým způsobem droga, druh závislosti, která je na začátku nepříjemná a bolestivá, ale za chvíli ji chcete znovu. Vždycky jsem se nechal tetovat ve chvíli, kdy jsem měl silnou vnitřní potřebu, motivaci. Pokud budu mít nápad a pocit, že chci další obrázek, nechám si ho udělat. Nechci komerční ornamenty, ale tetování související přímo se mnou. Abych měl co odpovědět, když se mě někdo zeptá: Hele vole, co to tam máš?

A co to tam máte?

To je na dlouhé povídání. Divadelní masky – smutnou a veselou – tragédii a komedii. Podívejte se.. Šestnáct let jsem dělal muzikálové divadlo a jsem typický Blíženec, takže umím ukazovat obě tváře i v civilním životě. Taky jsem si nechal vytetovat tsvoji vymyšlenou figurku Osudu, který mě tlačí nebo ukazuje cestu. Jsem křtěný katolík, takže tam mám i výjevy z Bible –  věřím, že dobro nakonec zvítězí nad zlem, že boží mlýny melou. Pomalu, ale jistě. No, tedy spíš pomalu, tak nevím, jestli se toho vítězství dočkám.

V muzikálech teď nehrajete. Proč?

Některé skončily z ekonomických důvodů, jiné nahradily nové projekty, takhle běží trh. Nezačínal jsem nic nového, protože jsem se chtěl dobře připravit na turné a dokončit desku, se kterou je strašně práce. Chci ji zodpovědně dotáhnout, abych s ní vnitřně souhlasil, aby lidi věděli, že to myslím vážně. Během posledních dvou let jsem vydal pár CD, třeba koncerty, ale tohle je třetí řadové album, chci do něj vložit všechno, co jsem za ty dva roky prožil. Dalším důvodem, proč neberu muzikály, je můj syn Honzík Chci být víc s rodinou.


Honzíkovi je pět měsíců, byl jste u porodu?

Chtěl jsem, ale byl jsem vyhozen. Kvůli epidemii chřipky, abych je nenakazil.

U narození prvního syna Petra se vám to podařilo?
Ano, domluvili jsme se na tom. Žena chtěla a já se nebránil.

Jak jste to zvládl?
Těžce, ale zvládl. Není to sranda, silné vypětí, vnitřní emoce všeho druhu se vylévají na povrch. Být slabší povaha, seknu tam sebou. Všechny první lásky, zklamání, naštvání, všechno, co jsem do té doby zažil, se s tím nedalo srovnat. Tohle je zvláštní, silné, cítíte štěstí a spoustu nepopsatelných věcí... Jinak se pak díváte i na ženu. Mít dítě je boží dar.

Co se vám líbí na vaší manželce?
Obdivuju, že se mnou vůbec je.

Jak to?

Někdy mám své blíženecké nevyzpytatelné nálady, které nedokážu udržet na uzdě. Sám se sebou bych asi nebyl. Ale moje žena mě zná, ví, jaký jsem, je tolerantní. Porodila dva zdravé syny a fandí mi v tom, co dělám. A já se snažím zase rodině odvděčit jinak – děláme si hezké chvíle, odjedeme někam, kde jsme spolu... Ale volný čas mám nárazově, nevěnuju se výchově jako matka, celou rodinu mám na bedrech jinak – musím je uživit. Posty jsou tak rozdělené – Zuzana je víc s rodinou, já nejsem tolik doma, ale starám se o jiné hodnoty.

Podle jakých zásad chcete vést své děti?

Podle stejných zásad, které mi vštěpoval táta a jemu zase můj děda. V dětství jsem nesnášel některé otcovy vlastnosti, a když mi bylo dvacet třicet, říkal jsem si, díky bohu, že byl takový. Ale člověk musí projít kouskem života, než mu to dojde. Snažím se tedy pokračovat v linii.

Pořád jste je nejmenoval.
Myslím, že se jedná o zásadní věci: být upřímný, moc nelhat, vážit si hodnoty věcí, protože nepadají z nebe a člověk musí nejdřív pracovat, aby mohl něco mít. Vážit si dobrých lidských vlastností, nebýt sobecký. Petra nerozmazluju a trestám ho za věci, o kterých si myslím, že nejsou dobře. A někdy nestačí jen zařvat, ale dát i pár přes zadek stejně jako to dělal můj táta. Kluk musí pochopit, kde končí sranda. Teď všechno vnímá jako trest, ale až mu bude třicet a půjdeme spolu na pivo, řekne mi, že jsem to dělal dobře, podobně to cítím teď já vůči svému tátovi.

Jak často se vídáte s dcerou z prvního manželství Johanou?

Vídáme se, když hrozně chceme, což je docela málo. Oba jsme jinde, žijeme jiné životy. Voláme si, víme o sobě, ale jsme spíš kamarádi.

Máte dva syny, není vám líto, že jste částečně prošvihl to hezké mezi otcem a dcerou?

Rozvedl jsem se, když jí byly tři roky, takže jsem prošvihl všechno, co jsem mohl. Ale na druhou stranu, pokud není zbytí, jdu přes mrtvoly. Všechny věci kolem jsme si všichni už dávno vyříkali.

Říká se o vás, že se zapojujete hodně do péče o miminko. Co všechno zvládnete?
Kromě kojení zvládám všechno, cokoli si vzpomenete, a nemám problém. Johanu jsem měl ve dvaadvaceti letech, zázemí žádné, plínky jsme vyvářeli. Když vidím dnešní vymoženosti, myslím, že miminko je úplná sranda.

Vstáváte v noci?

Vzbudím se, když zabrečí, ale nevstávám, protože manželka kojí. Když přijdu v noci z práce a spím pak tři hodiny, mívám docela protivná rána.

Zvládnete i domácí práce, luxujete třeba?

Nemám problém. Že bych si ležel na gauči a díval se, jak to jde Zuzce od ruky, to určitě ne.

Je něco, co byste v muzice chtěl dokázat?

Zásadní cíle nemám. Dělám muziku rád a rád ji budu dělat ještě padesát let. Je to má celoživotní náplň a droga. Když vy neopustíte muziku, ona vás neopustí, je to nejvděčnější holka na světě.

Byl jste čtyřikrát za sebou stříbrný v anketě Zlatý slavík, teď jste skončil druhý na hudebních cenách Anděl. Neříkáte si: Zatraceně, už bych chtěl být první!
Vůbec. Já jsem velmi příjemně překvapený a nesmírně si toho vážím. Navíc jsem již jednou v roce 2006 Anděla získal. Nejsem typ loktaře, kterej se někam cpe, chodí na mejdany, aby se ukázal lidem, co o tom rozhodují. Lidi od muziky o mně vědí a znají mou práci, to mi stačí. Prahnu po podstatě muziky, která se ale nedělá v anketách nebo v porotě, ale v přímém kontaktu s lidmi. Pro mě je nejdůležitější, že přijdu, zahraju písničky a mám pocit, že lidi odcházejí spokojení. Nejsem namistrovaná hvězda, která dělá umění. Pro mě je nejcennější dělat lidem radost a sdílet ji s nimi.

Autor: Olga Poucheová, frč