Liběna Hlinková: Šla na potrat! | Pro ženy | Blesk.cz

Liběna Hlinková: Šla na potrat!

15. května 2010 | 05:00

Vdova po slavném hokejovém trenérovi, Ivanu Hlinkovi příliš interwiev nedává. Tenhle rozhovor ale jde v některých momentech tzv. na dřeň. Liběna mluví o neplánovaném těhotenství v pětačtyřiceti letech, o tom, jak se žije bez milovaného chlapa. Děti z prvního manželství jsou daleko a ona se musí vyrovnat se samotou.

 

Spousta lidí si zřejmě myslí, že máte do konce života finančně vystaráno.

Co si spousta lidí myslí, to neovlivním. Jen můžu podotknout, že Ivan nebyl hráč, ale trenér. To je rozdíl. Trénoval rok v Americe a rok v Rusku. Je zbytečné lidem něco vysvětlovat. Ale i tak si nestěžuji.

Jak vám bylo, když se začalo propírat, že jste bohatá vdova?

Řekla jsem, že se k tomu nebudu vyjadřovat. Nedělala jsem to ani krátce po Ivanově smrti a kdy všechny výmysly a lži začaly. Těžké to bylo, to ano.

Co pomáhalo, když bylo nejhůř?

Děti a rodina. Nicméně stejně je to na vás. Mnoho známých mi radilo, ať se tím nezabývám. Jenže takové rady nepomůžou. Přiznávám, že jsem občas měla tendenci litovat se. Myslím si, že člověk nemá ukazovat svoje slabosti na veřejnosti. A to se mi zpočátku stalo. Vadilo mi, že se někteří lidi už čtrnáct dní po neštěstí (Ivan Hlinka zemřel 16. srpna 2004 na následky zranění po autonehodě u Karlových Varů – pozn. red.) snažili z Ivanova jména profitovat. Tomu jsem zabránila. Nechtěla jsem, aby jeho jméno někdo zneužíval. Proto jsem si nechala zaregistrovat ochrannou známku. Jenže kvůli tomu jsem pak ze sebe musela sklepat spousty špíny. I když tato zkušenost mě taky nakonec posílila.

Rok před nehodou se Ivan zotavil z infarktu...

Ano. Tenkrát jsem si říkala, že mu dal osud ještě rok kvalitního života. Byla to rána z čistého nebe. Zůstane ve mně navždy. A nemyslím si, že jsem v tomhle ohledu jiná než ostatní. Každý, kdo ztratí někoho blízkého, si nese v sobě podobné pocity po celý zbytek života. Nemůžete milovaného člověka, kterého ztratíte, vyzmizíkovat. A navíc se pořád pohybuji ve společnosti společných známých. Stále se o Ivanovi bavíme, vzpomínáme na něj.

Jaký byl Ivan manžel?

Charizmatický a chytrý. Měl obrovský smysl pro humor. Byl férový člověk a fair play měl v krvi. To platilo nejen v hokeji, ale také v životě. Věděla jsem, že v něm mám velikou oporu a jistotu, že by mě nikdy nezklamal.

Několik let jste spolu chodili tajně. Oba jste měli rodinu. Kdy to mezi vámi vlastně zajiskřilo?

Když nastoupil do Litvínova na zimní stadion (v roce 1985 – pozn. red.), kde jsem pracovala. Ale rozhodně jsem nepočítala, že by to takhle skončilo.

Byla to láska na první pohled?

Ne. Stalo se to až po nějaké době, kdy jsme se téměř dennodenně vídali.

Jak reagoval váš první muž na rozvod?

Všechno proběhlo v klidu. S dětmi i manželem. Když slyším, co se často děje v soudních síních a jaké jsou mezi některými páry rozbroje, tak to nechápu. Pořád se s exmanželem přátelíme. Dokonce i s jeho současnou ženou. Měli jsme na rozpadu manželství vinu oba. Jen kvůli dětem udržovali vztah, který stejně nefungoval.

S Ivanem jste potomky neplánovali?
V pětačtyřiceti jsem nečekaně otěhotněla, ale nakonec jsem se rozhodla pro interrupci. Když jsem se dozvěděla, že jsem v jiném stavu, přišla velká radost. Cítila jsem se výborně. I celá rodina mě podporovala a říkala, ať si dítě nechám. Nakonec jsem si to rozmyslela. S ohledem na můj věk už mi to připadalo nerozumné, nezodpovědné. Možná to tak bylo lepší. Ve stejném roce totiž Ivan zemřel. Nedovedu si představit, že bych se ve stavu, v jakém jsem byla, starala o miminko.

Někdo možná neví, že jste tetou topmodelky Evy Herzigové. Vídáte se spolu?

Když přijede, tak se navštěvujeme. Naposledy tu byla na Vánoce, to jsem za ní jezdila každý den.

Svěřuje vám nějaké drby ze světa showbyznysu?

Vůbec. Měla jsem ale štěstí, že jsem s ní před lety mohla strávit tři dny v New Yorku. Tenkrát jsme tam byli ještě s Ivanem. Seznamovala mě s tamním prostředím, byli jsme na večeři, kde jsem poznala lidi z módní branže. Ale přiznávám se, že jsem už po třech dnech chtěla hrozně moc pryč.

Zůstala jste bydlet v domě, který jste si s Ivanem postavili. Jste v něm úplně sama?

Ano. Děti za mnou sice jezdí, ale vídám je čím dál méně. Syn studuje v Praze a dcera tam pracuje. Nemůžou dojíždět tak často, jak bych si přála. A navíc: když přijedou sem, tak jim vždycky naložím úkoly. Potřebuji dát do pořádku věci, které mi doma nefungují. Jenže oni přirozeně, jako každé děti, si chtějí volno užívat.. O žádných povinnostech a mých starostech nechtějí ani slyšet.

Není vám tam smutno?

Nikdy mi v domě nebylo smutno.Pro mě je hnízdem, které jsme, který jsem si s Ivanem vybudovala. Rozšiřovali jsme původní dům, a když se dělala hrubá stavba, zrovna jsme žili na střídačku v Americe. Při posledních dodělávkách jsem byla nakonec na všechno sama, protože Ivan trénoval v Omsku. Bylo to dost náročné a jsem pyšná, že jsem to zvládla. Takže na mě nikdy tenhle dům nepůsobil smutně. Naopak! Cítím se tady strašně dobře. Jenže... Po šesti letech, kdy jsem pořád oddalovala prodej, jsem nakonec dospěla k tomu, že už dům nezvládám.

Finančně?

Fyzicky i finančně. Udržovat tak velký dům je zkrátka náročné.

Chcete ho prodat?

Rozhodla jsem se minulý rok. Ale bohužel je to běh na dlouhou trať. Jinak by se takový dům prodával v Praze. Tady jsou ale jiné podmínky. Proto čekám. Pokud ho někdo koupí, pak to budu řešit.

Zůstanete v Litvínově?

V začátku jsem nad tím přemýšlela. Rady si příliš nevěděla. Hlavně - v Praze jsou ceny naprosto odlišné. To, co by se mi tam líbilo, stojí horentní částky. A pak si neumím představit, že bych nebyla v přírodě. Satelitní městečka s pruhem zahrádky mě opravdu nelákají. Všechno je zatím závislé na prodeji. Mám dostatek času rozhodnout se.

Uklízíte celý dům sama?

Ano. Občas mi chodí jedna paní pomáhat s okny, ale jinak si všechno dělám já. Včetně zahrady. Momentálně na ní pracuji už měsíc a pořád to není vidět. Je tam neskutečně moc práce. A je tu i spousta dalších věcí, které normálně řeší chlap. Teď si s nimi musím poradit sama. Momentálně třeba rozbitá vrata. Někdy jsem z toho nešťastná, ale pak si uvědomím, že je to vlastně prkotina. Zatím to zvládám.

A co si najít chlapa, který s tím pomůže?

Nevím. To nechávám osudu.

Autor: Alena Dušková, Františka Čížková