Lucie, budou to už dva roky, co jste sama…

„Je to těžký, ale neměnila bych. Mám nádhernou práci a je to vlastně život, o kterém se mi ani nesnilo.

V Otvovicích jste si postavila dům. Pro syna Filipa, manžela a počítala jste i s dalším potomkem. Není vám teď v něm smutno?

„Ale není. Já se sama necítím. Naštěstí jsem obklopena úžasnými lidmi a lásky v sobě mám sama na rozdávání. To je moc důležité.“

Váš taxikář Petr Studnička tedy není váš milenec?

„To opravdu ne. Můj manažer Jirka Kouble akorát už nestíhal, a tak poprosil kamaráda o pomoc. Většinou je to tak, že jezdíme ve třech. Petr řídí a Jirka pracuje s notebookem.“

Ale partner, milenec, to vám přece musí chybět…

„Jsou otázky, na které se neodpovídá.“

Takže chybí. A jak si vysvětlujete, že se vám už několikátý vztah rozpadl?

„Nevím. Asi to se mnou není jednoduchý.“

Na chlapy jste ale nerezignovala…

„V žádném případě. Snad si mě nějaký najde. Já hledat už ale nebudu.“

Kdy jste se vůbec vyrovnala s rozvodem?

„V momentě, kdy si Vašek odstěhoval nahrávací studio, které jsem mu v domě zařídila. Okamžitě jsem si z toho prostoru udělala holčičárnu, kde mám šaty, šminky, paruky.“

Filipovi je 15 a pokukuje po holkách. Nebojíte se, že vám jednou uteče, a když si vás, jak říkáte, ten nějaký nenajde, budete úplně sama?

„Trošku ano. Bylo by ale nepřirozené, kdyby jednou Filip nešel do světa. Třeba si ale nevěstu přivede naopak domů. U mě bude mít Filip domov a stabilní zázemí pořád. Takže i jeho partnerka. Jestli ale bude chtít poznat život i za zdmi našeho domu, tak ho jako matka nikdy brzdit nebudu. Na jeho lásky se těším. Myslím, že budu i dobrá tchyně, která rozmazluje.“

Jak je to s vaším zdravím? Už jste v pořádku?

„Cítím se teď úžasně, se štítnou žlázou budu ale bojovat celý život. To nebude v pořádku už nikdy. Snažím se alespoň nic nepodceňovat a svého zdraví si vážím. Snad proto se cítím líp než kdykoli předtím.“

K Otvovicím jste si v Praze pořídila ještě čtyři byty…

„Začala jsem investovat do nemovitostí a považuji to za víc jak rozumné. Život mě naučil myslet na budoucnost. Je důležité investovat, pokud to jen jde. Tím sebe i svoji rodinu pojišťuji na zítřek.“

Carmen hrajete v Hudebním divadle Karlín téměř denně, máte vůbec čas na syna?

„Carmen skutečně hraju z 95 procent, Filip ale určitě nestrádá. Domů přijíždím večer tak po desáté hodině. S Filipem si ale vždycky ještě stihnu popovídat a probrat všechno, co ho trápí nebo těší. A nebo si spolu pustíme na chvíli televizi a jdeme spát. Když mám štěstí, mám volný večer v neděli po odpoledním představení a někdy i celé pondělí.“

A to děláte co?

„To nedělám vůbec nic. A když je Filip ve škole, tak jdu do svého fitka. Mám naštěstí doma bazén, posilovnu, saunu i masáž. Je to pro mě důležitý, dává mi to sílu na celý příští týden. Nudit se doma vážně nestačím.“

V kolik ráno vstáváte?

„V šest hodin. Musím Filipovi udělat snídani a připravit ho do školy. A když pro něj přijede školní autobus, začnu se chystat já. Když nemusím hned letět do Prahy na schůzky, natáčení nebo cokoli před Carmen, uvařím Filipovi oběd. Většinou ale jezdí po škole k babičce. Moji rodiče jsou pro mě obrovská pomoc a jistota, bez kterých bych svou práci nemohla dělat nikdy vrcholově. No a potom letím do divadla. Musím tam být vždycky dvě hodiny předem. Příprava na Carmen je složitější. Musím se rozcvičit, protáhnout svaly, rozezpívat, nalíčit, nasadit paruku. Tohle všechno mi zabere hoďku a půl. Potom se těch zbylých 30 minut už jenom koncentruji.“

Vy Carmen žijete, viďte?

„Ano. Má v mém diáři přednost. Je to představení natolik výjimečné, že stojí za to mu podřídit čas a nerozmělňovat své jméno v jiných projektech. Proto si také předem s vedením divadla určím měsíce, kdy se věnuji turné. Jako například celý květen nebo listopad a prosinec. To Karlín vždycky nasadí jinou hru. Loni to byla Polská krev, teď to bude Ježíš.“

Právě jste zahájila jarní turné. Proč nemáte hosta jako třeba loni Ewu Farnou?

„Ne. Cítím se na to utáhnout to sama. Zítra mám ale v Ostravě hosta Martina Chodúra. Ten jeho hlas je fantastický, úplně jsem se do něho zamilovala.“

Cvičíte v posilovně dvakrát denně. Není to moc?

„Není. To je proto, abych Carmen ustála. Mám výborného trenéra Kamila, který mi sestavil jak cvičení, tak jídelníček. V tom, pravda, občas pozlobím.

Vždyť máte skvělou postavu… Proč to omezování?

„Musíte se hlídat, když chcete, aby se na vás koukali lidé. Navíc, spokojená se sebou nejsem.“

A co vám vadí?

„Myslím, že mám moc silný ruce. Jsou neúměrné k hlavě a tělu.“

To se mi nezdá. A co takhle kosmetická péče? Pícháte si jako téměř všechny zpěvačky botox?

„Ne. Přišla jsem na to, že mě nepřirozené věci vadí. Před lety jsem si zkusila udělat umělé nehty a muselo to hned pryč. Zkusila jsem si i prodloužit řasy, ale moc dlouho jsem to na sobě také nevydržela mít. Teď jsem dala dolů i nastavené vlasy. Ty uzlíčky mi byly strašně nepříjemné.“

To znamená, že vylučujete i plastiku?

„Rozhodně. Navíc, vrásky kolem mých očí mám ráda. Je v nich můj život, všechny krásné i těžké věci. Jsou v nich moje úspěchy i pády. A o to bych nechtěla přijít ani rukou toho nejlepšího chirurga. Chci vypadat tak, jak jsem žila a žiju.“