Kdy jste se seznámila s Ondřejem Soukupem ?
„To mě mrzí, že tohle je první otázka, která Vás v souvislosti se mnou napadá. Jsem v brandži už čtrnáct let a mám za sebou spoustu zajímavých projektů. Ondřeje jsem potkala až po čtyřech letech strávených v Praze, kdy už jsem měla za sebou role v muzikálech Vlasy a Dracula a hrála v Rokoku v představení Sladce a moudře. Teprve pak jsem ho poznala. Ale víc než jeho hudba mě zajímaly Gábininy texty.“

Ty jste mohla zpívat v muzikálu Johanka z Arku, kde jste alternovala Lucii Bílou. Jak se nakonec váš vztah změnil z pracovního na přátelský?
„Ke konci Johanky se uvažovalo o uvedení v zahraničí, pro které bylo potřeba udělat DVD. V den natáčení ale Lucka Bílá zavolala, že nepřijde. Ondřej mě proto poprosil, abych je zachránila, protože jinak se prý DVD pro muzikálový festival v Cardiffu nestihne. A tam asi nastal ten zlom.“

Vnímala jste to jako obrovskou šanci?
„Jakou šanci ? Natočit 5 minut obrázků pro zahraniční producenty, kteří neznají mě, ale ani Lucku? To rozhodně ne. Točilo se to v noci po představení a musela jsem se opít, abych to překousla. Nebylo mi příjemné točit obraz na cizí zpěv (ostatně myslím, že ona z toho taky neměla radost), ale udělala jsem to jen proto, že to bylo potřeba.“

Ocenil to pak Ondřej?
„Tehdy mi řekl, že si toho velmi váží, a že do Cardiffu pojedu za odměnu jen tak - na výlet. To bylo vůbec poprvé, kdy jsem si s ním povídala.  Nakonec však Lucka musela zpívat nějakou reklamní akci, a já v tom Cardiffu i vystoupila. Ale zamilovala jsem se do něj až těsně před derniérou Johanky… No, jo….dostal mě na kecy!“ (směje se)

Předpokládám, že se vám vedle těch keců na Ondrovi líbila jeho inteligence a galantnost. Ještě něco?
„Nepředpokládejte! Spíš jeho až dětinská hravost, otevřenost, to, že se vrhá do věcí po hlavě. A hlavně je to jeden z nejpozitivnějších lidí co znám, neustále šťasten a těšící se na běžné pracovní povinnosti dne, na které ostatní lidé, včetně mě, skuhrají. Třeba tohle se od něj chci naučit…“

Jste sice ještě mladá, nicméně možná už slyšíte tikání biologických hodin. Co byste říkala miminku?
„Proč mi lžete? Nejsem už mladá a dítě jsem už dávno měla mít. Ale zatím jsem nebyla schopná přerušit svou práci a pak zase školu…  Ale ono stejně je všechno tak, jak má být.“

Když mluvíte o své práci… pomáhá vám Ondřej v kariéře?
„Pomáhá mi mnohem míň než jakékoliv jiné zpěvačce nebo zpěvákovi, kterého adoruje.  Ale to je asi normální. To je syndrom učitele s vlastním dítětem ve třídě. Takže paradoxně, mám od té doby všechno mnohem těžší, protože všichni předpokládají, že jsem pod jeho ochrannými křídly.“

A není to tak? Nepomohl vám opravdu k žádné roli?
„Já jsem všechny své role ve čtrnácti hudebních a divadelních projektech dostala na základě svého výkonu na konkurzu. Ondřej a Gábina mě obsadili jen dvakrát – do Johanky - když jsme se ještě neznali - a do Šachmatu.“

Oba děláte do muziky, máte i společný hudební vkus? Ve vážné hudbě prý ladíte, Ondrova deviace pro techno vás ale prý deptá…
„No, nemůžu říct, že bychom po večerech nějak intenzivně poslouchali vážnou hudbu, ale v čem se shodneme jsou 60. a 70. léta. Pak máme problém s 80. a 90., které já upřímně nesnáším a to, co se děje dnes v popmusic, tak to už bych hudbou skoro ani nenazývala. Všimněte si, že já jsem skončila někde kolem roku, kdy jsem se narodila, zatímco Ondřej je stále v pohodě…“

Oba jste pracovně dost zaneprázdněni. Je pravda, že se doma skoro každý den scházíte mezi devátou a půlnocí a ráno se zase rozcházíte?
„Kdo Vám to řekl?! No, ale je to pravda. Na druhou stranu, neznám moc spokojených párů, co se potkávají přes den a v noci se nevidí…“

Pěkná odpověď, mimochodem vyznáváte jako žena s velkým temperamentem takzvaně italskou domácnost?
„Nevyznávám, ale občas ji vedu… Vy ne?“

Hmm, vaší slabinou určitě není odrážení otázek novinářů …co ale slabinou je?
„Strach. Ten dělá všechny problémy v mém životě. Strach, že budu zatlačená do kouta. Strach, že mi někdo vezme to, co miluji. Strach z nepoznaného, nového, cizího, jiného…“

V čem jste tak konzervativní?
„Ve všem. V tradičním rozdělení rolí (feministky prominou), v přístupu k věcem, v přijímání nových věcí, zvyků, někdy i techniky a trendů, což souvisí s pokrokem a celkem se proti tomu nedá nic dělat… (usmívá se) Ale je to se mnou rok od roku lepší…. Mám dobrou školu…“

Jak byste popsala váš současný vztah s Ondřejem? Je pravda, že procházíte krizí?
„Mám ho velmi ráda a jsem šťastná. Doufám, že jsem vás moc nezklamala…“

A ještě jedna citlivá otázka: Jaký vlastně máte vztah s Gábinou Osvaldovou? On ten propletenec vztahů není čtenářům zcela pochopitelný…
„Dobrý. Mám ji ráda, je to skvělá ženská.“

Jste sice konzervativní, přesto chcete změnit svět jako Johanka z Arku, kterou hrajete v Divadle Kalich?
„A co to má společného s konzervativismem? To není věcí formy a přístupu, ale víry a obsahu.  Ano, já taky pořád ještě věřím, že věci, lidi a svět můžou být lepší.  A také trošku trpím samaritánským syndromem, takže mě občas nejbližší chtějí zabít, když to s pečováním o celý svět přeháním.“

Ještě jste to vylepšování světa nevzdala?
„To mi asi zůstane. Samozřejmě jsem mnohem méně naivní, ale pořád věřím, že můžu změnit některé křivdy a nespravedlnosti kolem sebe, když se pro to rozhodnu.

Například?
„No, vůbec nejlepší způsob, jak změnit svět, je změnit svůj postoj k němu… Ale to je to nejtěžší…“

Když se vrátím na úplný začátek vaší kariéry, podporovali vás rodiče od dětství ve vašem rozhodnutí pokoušet múzy?
„Máma mě podporovala víc. Otec nechtěl, abych byla dětská hvězdička. Byl zvukařem v Opuse, kde tenkrát nahrávali všichni, kdo na Slovensku něco znamenali, takže i malá Darinka Rolincová. Vím, že se otci nelíbilo, jaký vede život, v jakém prostředí vyrůstá.  Já to ale milovala a snila jsem o tom…“

Proč jste svůj sen nenaplnila studiem zpěvu?
„Naši si to nepřáli. Chtěli, abych měla normální vzdělání a díky bohu za to. To bych si teď o vysoké škole mohla nechat jenom zdát.“

A co studujete?
„Umělecký management na Vysoké škole ekonomické, a i přesto, že jsem studium na jeden semestr přerušila, tak chci dokončit alespoň bakaláře. Pan docent Patočka, který si vlastně náš obor na škole vymyslel, mi vyšel vstříc a pokračuji normálně se svou třídou, za což mu strašně děkuji.“

Vraťme se ale ke zpěvu, ten jste se učila ve slovenských folklórních souborech, např. v Lúčnici. Jak jste se dostala do Prahy?
„Jela jsem na konkurz do muzikálu Vlasy, který dělal Radek Balaš a Karel David a když jsem se dověděla, že mě obsadili, tak jsem se s Lúčnicí musela rozloučit. Přesně si pamatuji, jak jsem ještě s nima zpívala na festivalu ve Východnej a pak celou cestu domů probrečela. Ale po prvních dvou týdnech v mém vysněném muzikálu a v Praze, která mě okamžitě okouzlila, se mi už vůbec nechtělo vrátit domů.“

Máte slovenské občanství, nepožádáte o české?
„Trochu mě štve, že nemůžu mít automaticky obojí, když jsem se přece narodila a do šestnácti let vyrůstala v Československu. Ale doufám, že když o něj po nějakém čase zažádám, tak mi to slovenské nevezmou a budu zase kompletní.“

Učila jste se dlouho »ř«?
„To jsem uměla už jako dítě. Čeština byla pro nás druhou mateřštinou. Máma mě naučila číst jako čtyřletou a od té doby jsem četla slovensky i česky a kdybyste se zeptali, ve kterém jazyce jsem knížku přečetla, tak bych se do ní musela rychle podívat…“