Zpověď ženy režiséra Kachyni: Mihulová se vrací do márnice | Pro ženy | Blesk.cz

Zpověď ženy režiséra Kachyni: Mihulová se vrací do márnice

21. května 2010 | 04:56

Herečka Alena Mihulová (45) prokázala svůj talent hned první rolí ve filmu Sestřičky režiséra Kachyni. Jí tehdy bylo sedmnáct a jemu o čtyřicet let víc. Zamilovali se na place. Láska byla větší než obavy z budoucnosti, z věkového rozdílu. On ji hýčkal a ona byla vděčným dítětem. Byli spolu dvacet let.

Když bylo Kachyňovi sedmdesát, Alena Mihulová porodila dceru Karolinu. Režisér si svou malou holčičku užil deset let. Když zemřel, Alena se zhroutila. Propadla alkoholu, depresím. Stáhla se z veřejnosti, sáhla si na dno sil. Teď už se zase postavila na nohy. Má chuť žít a odvahu vrátit se zpátky do magického pražského domu, bývalé márnice, kde s režisérem žili.

Bylo těžké vrátit se na místo plné vzpomínek?

Bála jsem se, že to tady na mě padne. Teď už s minulostí umím zacházet líp a snažím se vzpomínat jen na to hezké. Když procházíte tím nejhlubším žalem, všichni kolem si myslí, jak strašně trpíte kvůli tomu, že ten druhý odešel. Zní to skoro romanticky, ale pravda je někde uprostřed. Je v tom velký kus sobectví. Vždyť já jsem byla nešťastná taky proto, že jsem se bála být sama. Měla strach, jak budu sama vychovávat dítě a jestli se zvládnu o všechno postarat. A hlavně jsem se bála, že už mě nikdy nikdo nebude tak bezvýhradně milovat jako Karel. Ale teď už se tolik nebojím a beru od života všechno, co přijde, to dobré i to horší.

Mezi to dobré určitě patří i váš přítel Zdeněk…
Známe se přes dvacet let, byli jsme nejlepší přátelé, takže jsme ani nepředpokládali, že by k něčemu takovému došlo. Mezi námi nepřeskočila žádná jiskra, nebyla to láska na první pohled, nic takového. Přišlo to tak nějak nečekaně. Myslím, že ti úžasní lidé, které jsem potřebovala, se mi vždycky postavili sami do cesty, ani nevím jak.

Kdo vám pomáhal, když bylo nejhůř?
Po manželově smrti jsem dlouho nebyla schopná podržet sama sebe, ale vedle mě byla dcera Karolina, která bezmezně věřila, že všechno bude v pořádku, a dokázala mě tak už ve svých deseti letech podpořit. A hlavně moje báječná sestra a Zdeněk, ti mě drželi za ruku, byli se mnou a věřili, že se z toho dostanu. A tak jsem tomu uvěřila taky.

Trvalo to dlouho?
Asi tři roky. Ono je krásné říkat „mám ráda sama sebe, miluju svůj život“. Ale je to mravenčí práce. Chvíli jsem si tu sebelítost opravdu „užívala“, než jsem si uvědomila, jak moc si škodím. Naštěstí jsem potkala psychoterapeutku Jitku Vodňanskou, která mě krok za krokem učila znovu hezky žít. Udělala pro mě něco, co znám z jednoho čínského přísloví: Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život. Díky ní teď dokážu vycházet sama se sebou lépe, než jsem uměla v těch nejlepších dobách. Dokonce se někdy musím krotit a říkám si, že bych snad ani neměla být v takové euforii.

Neříkáte si, že jste ji měla potkat dřív?
Myslím, že jsem si musela „odžít“ všechno, co se přihodilo. Karel mě nesmírně hýčkal a já jsem byla věčným dítětem. Věděl, že jsem neměla zrovna idylické dětství, a chtěl mi to vynahradit. Jako bychom to oba protahovali a nebyli si vědomi, tedy zejména já ve své tehdejší naivitě, že dospělost pak bude muset přijít strašně tvrdě.

Říká se tomu fixace na otce…
Něco na tom Freudovi bude. Naši se rozvedli, když mi bylo deset. Měla jsem tátu vždycky moc ráda. Sice mě neopustil, ale nežil s námi a moc mi tenkrát chyběl. Zdeněk je také výrazně starší. Mám pocit, že už je to ve mně. Když už si na ulici všimnu nějakého chlapa, zajdu za první roh a říkám si: Doprčic, zase byl šedivej. Vlastně mě vrstevníci nikdy moc neoslovovali.

Dokázala jste si připustit, že zůstanete sama?
To si můžete říkat, ale nic moc to nezmění. My jsme se s Karlem snažili to záměrně skončit hned na začátku. Ale naše pokusy o rozchod byly marné. Nakonec jsme spolu byli dvacet let. A co by to bylo za život, kdybych na to stále dennodenně myslela… Prožili jsme nádherné roky s naší dcerou. Někde jsem tu obavu měla uloženou, ale na to se nikdy nepřipravíte. Zpětně jsme o tom přemýšlela, ale pokaždé jsem došla k závěru, že jsem vděčná za všechno, co jsem v životě dostala.

Mluví Karolina o tátovi?
Naštěstí máme obě dar pamatovat si víc to hezké. Vzpomíná nejvíc na dobu, kdy jí bylo asi šest nebo sedm, všechno kolem bylo zalité sluncem, měla kolem sebe harmonii a lásku. Vypráví o tom, jak si s tátou hráli na zahradě a podobně, ale nepamatuje si ty poslední dva roky, když byl manžel nemocný.

Jak vychází s vaším partnerem?
Karolina zdědila po tátovi smysl pro suchý anglický humor a Zdeněk má podobný, takže se vzájemně častují černým humorem, kterým mě občas dokážou úplně uzemnit.

Dívá se Karolina na vaše filmy?
Jestli ji něco nebaví, pak právě naše filmy. Jediný, který bere na milost, jsou Zlatí úhoři. Ani já se na ně nedívám, ale nedávno jsem sledovala Sestřičky. Byla jsem totiž jen o málo starší, než je teď Karolina, a doufala jsem, že objevím nějakou podobu. Ale marně. Ona je celý tatínek, vizáží i náturou. Karel o sobě vždycky říkal, že vypadá, jako když počítá slepice, měl tím na mysli, že vypadá nepřístupně. Přitom takový nebyl, naopak byl srdečný, zranitelný a Karolina má také srdce na dlani. Jen má po něm občas kamenný výraz v obličeji.

Něco z vás snad mít musí?
Poučila jsem se, že ve vztahu k lidem se můžu daleko víc spolehnout na intuici než na rozum. A Karolina má tenhle„radar“ po mně. Ráda bych řekla, že po mně zdědila třeba talent na jazyky, ale ona mě například v angličtině dávno předběhla. Má extrémně dobrou paměť. Kdysi jsme si nechaly spolu udělat testy inteligence, a to jsem si měla odpustit. Dopadlo to tak, že mě utěšovala a říkala: „Mami, to je dobrý.“ Já jsem vždycky veškerou energii napřela do toho, co mě zajímá, ale ona nepovolí ani v tom, co jí nesedí. Vím, že si z táty vzala to nejlepší. I tu touhu po vědění.

Vždyť vy se také stále učíte. Studovala jste teologii, chodíte na španělštinu…
Na speciální pedagogicko-teologickou školu jsem se před lety přihlásila ze dvou důvodů. Nechtěla jsem být jen herečka, která se nechá deprimovat čekáním, až jí někdo zavolá. A taky jsem doufala, že se dozvím, jak to s tím Bohem vlastně je. Získala jsem tam přátele, spoustu informací, ale odpovědi jsem se nedočkala. Dnes už ji mám.

A jak zní?
Je jednoduchá. Můj křížek na krku není jenom šperk. Chtěla jsem udělat tlustou čáru za minulostí, vzít si případně pár zkušeností a hezké vzpomínky a ten zbytek, který už k ničemu nebyl, zmačkat do kuličky a vyhodit, aby mě nedevastoval. A hlavně si zapamatovat chyby. Ale stejně jsem občas nepoučitelná.

Jaké chyby máte na mysli?
Vím, že se nemá nahlížet do budoucnosti. Na katastrofické scénáře do budoucna jsem byla jednička. Ale ověřila jsem si, že se většinou nenaplní. Tak se tedy teď snažím žít dneškem. Užívám si malé každodenní radosti. A konečně se mi to daří. Tu a tam se ale nechám strhnout a „odlétám“. Pak si říkám: Na to se vykašli, to nikam nevede. Ovšem taky je třeba se nevracet. Jak já jsem se totiž zbytečně dovedla peskovat za něco, co jsem prošvihla, co jsem udělala špatně.

Za co jste se na sebe zlobila nejvíc?
Nakonec to byly malichernosti, protože v zásadních věcech se rozhoduji většinou rychle a správně, protože mám přece tu dobrou intuici. Ale vždycky jsem měla strach z mínění druhých. Dnes je pro mě důležitější vlastní svědomí.

Co říkala maminka, když jste přivedla Karla Kachyňu?
Byla ráda, že je pragmatik. Říkala: Toho se drž, miluje tě, má zkušenosti a hned tě „nezbouchne“. Byla spokojená, že si beru člověka, který miluje mě a já jeho a že s ním mám předpoklady být šťastná.

Jste ke Karolině stejně tolerantní?
Neradím nikomu, kdo o to nestojí. Proto vždycky počkám, až přijde sama. Neříkám jí, co má dělat, ale spíš jí povím, co jsem v podobné situaci udělala já nebo jak jsem se chovala v jejím věku. Vím, že ji tady mám půjčenou. Teď se o ni musím a chci starat, ale jednou ji budu muset pustit. Snažím se na to připravit, i když asi jako každá máma to ponesu těžce. Musím jí tu šanci dát. Vždyť děti, které jsou doma „předržené“ až do třiceti, pak nevědí, co si počít se životem.

Co byste řekla dceři, kdyby si vybrala staršího muže?
Já dnes vím, že to má svá úskalí, takže bych nebyla nejšťastnější. Ale chci, aby věděla, že rozhodnout se musí sama a nese odpovědnost sama za sebe. Mně to nikdo neřekl, učila jsem se to, až když mi bylo čtyřicet.

Autor: Ladislava Protivanská, frč