Nebyla jste po pětatřicítce nervózní, že nemáte děti? Na rozdíl od většiny kolegyň.
Přiznávám, že od pětatřiceti už jsem docela dítě chtěla. A osud to nakonec zařídil tak, že jsem potkala budoucího manžela Michala.  Myslím si, že jsme si podobní a vyhovujeme si v tom, že jsme k sobě tolerantní a dopřáváme si svobodu. A přitom jsme k sobě slušní. Nakonec to vyšlo a já vždycky děkuji osudu, že mi nadělil dítě ve věku, který je už docela problematický.

Okolí vám nedávalo najevo, že máte nejvyšší čas?
Kamarádky mi nic neříkaly, věděly, že je těžké najít partnera, se kterým chce mít ženská dítě. Je to docela závažné rozhodnutí. Pro výchovu dítěte i pro jeho život.

A jak to vnímala maminka?
V té době už nežila, takže jsem neměla za zády nikoho, kdo by říkal: „Prosím tě, dělej něco, vždyť to není normální.“ Já jsem to ani moc nevnímala. Hodně jsem pracovala. Samozřejmě že mi bylo smutno, když jsem byla sama. Ale nechávala jsem všemu volný průběh. Variantu, že bych děti neměla, jsem si vlastně ani nepřipouštěla.

Když jste poznala současného muže, už jste o ničem nepochybovala?
Ne. Byli jsme zamilovaní a rozuměli jsme si. Spíš on váhal, protože měl děti s předešlých vztahů, ale o tom moc mluvit nechci.

Zmínila jste, že si s manželem dopřáváte svobodu. Potřebujete mít volnost?
Pro mě je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě. Protože když vidím, jak některá manželství fungují nebo jak se rozpadají, vždycky si uvědomím, že je nutné mít ještě svůj osobní život, své přátele a kamarádky. A to já mám a jsem za to strašně ráda, protože upnout se jen na jednoho člověka a pověsit se mu na krk, to je nesmysl. Člověk musí být svéprávný a budovat si život tak, aby dokázal kdykoli žít sám. Nikdy nevíte, co se stane. Proto si klidně jedu na týden nebo čtrnáct dní pryč. A můj muž taky.

A nežárlí, když odjíždíte?
Myslím si, že ne. V začátcích jsme na sebe možná žárlili, ale nikdy jsme nedávali podobným emocím průchod. Spíš se to odehrávalo v mysli, ale že bychom si dělali scény a něco si vyčítali, tak to ne. Já bych to tak ani nechtěla. Dneska už mi to připadá zbytečné.

V Ordinaci hrajete protivnou semetriku. Umíte si dupnout i doma?
Ano, ale není to tak, že bych podobné situace vyhledávala. Spíš tak reaguji v okamžicích, kdy jsem bezmocná. Bezmoc dokáže dohnat člověka až k tomu, že začne být rázný a chce něco okamžitě řešit. S čím se ale se svou postavou ztotožňuji je, že mám strach o své dítě. I já se bojím, aby se můj syn o sebe dokázal postarat, aby byl šikovný, chytrý a průbojný.

Váš syn je v pubertě. Asi to jsou trochu nervy…
Někdy mě dost vytáčí, protože je nekomunikativní.  Má ty svoje nálady. Ráno se vzbudí a je příjemný, ale večer je to horší. Na druhou stranu se dobře učí, hodně dělá jazyky. A tak čekám… Doufám, že se nechytne žádné party. Zatím je to asi běžná puberta. A my to musíme přežít.

Vrátím se ještě k seriálu. Bylo složité do rozjetého projektu zapadnout?
Jsem tam ráda a necítím, že by se vůči mě někdo vyhraňoval a říkal, že jsem příšerná. Naopak. Jsem vděčná za to, že mezi námi všechno funguje. Navíc se už většinou známe z divadel. Není to tak, že bychom měli trému, že budeme muset hrát s tím a tím.

Potěšilo vás nabídka na roli v Ordinaci?
Určitě. V dnešní době, kdy práce není, je za ni člověk opravdu vděčný. Herečka je vždycky závislá na tom, kdo ji obsadí. V tomto smyslu je herectví poměrně obtížné povolání. Něco jiného je, co pak běží v televizi. Ale co tomu všemu předchází, jak o sobě člověk pochybuje a přemýšlí, proč zrovna on nebyl obsazený, to už divák nevidí. Takže docela nápor na nervy a není jednoduché se s tím vyrovnat. Když člověk skončí konzervatoř a jde do divadla, je nadšený, ale neví, co ho čeká. Neví, co divadelní život obnáší, kolik potká lidí, se kterými nebude umět komunikovat. Pořád jste jen článkem, který je závislý na někom jiném...

Bylo vám někdy tak mizerně, že jste chtěla s kariérou praštit?
Úzko mi bylo v životě několikrát. Vždycky, když odcházím z nějakého divadla a přemýšlím, co budu dělat. Ale pokaždé mě nakonec osud pootočí ještě někam jinam. Díky tomu jsem se musela naučit něco nového, zapracovat na sobě a zamyslet se. Od své profese jsem nikdy utéct nechtěla. Ale hledala jsem varianty, co bych dělala, kdybych neměla práci. Nejspíš to tak mají i ostatní herci. Nemáme zkrátka takový ten klid až do důchodu, který býval za minulého režimu. Člověk musí být pořád ve střehu a neustále připravený.

Vedle hraní ještě učíte na konzervatoři...
Mě to baví, ale vlastně až teď, když jsem tam už rok a teprve zjišťuji, jak je to složité. Jsou to šestnácti- sedmnáctiletí lidi, a vy tak musíte pomaleji nakládat s různými výrazy a slovy. Učím se učit, jsem v tom nová, což je pro mě hrozně vyčerpávající. Jsem totiž hodně zodpovědná. A i když výsledek vidím, musíme k němu dojít pomalu. Jsem v úplně jiné pozici než v divadle, kde jsem sama za sebe. Učení je docela námaha.

A dá se naučit něco nového i od studentů?
Co se týče herecké práce, tak asi ne. Spíš mě vedou k tomu, že se musím zamýšlet, jak dnešní mladí lidi chápou život a kulturu. Otevírá se mi jejich pohled na svět. Mám doma sice téměř stejně starého syna, ale ten se mi neotevře, protože jsem jeho matka. Kdežto oni řeknou kolikrát věc, která je pro mě docela důležitá.

Nemáte někdy pocit, že vám mladší konkurence šlape na paty?
Ne. V divadle jsou zkrátka role, které hrát můžu a nemůžu. Ale když mladší kolegyně umí, ráda se na ni podívám a řeknu, že to dělá bezvadně.

Věříte na osud?
Určitě platí, že štěstí přeje připraveným. Nejhorší je nadávat na osud, ale neudělat nic pro to, aby se věci mohly zlepšit. Ani já nejsem tak pilná. Občas vypustím třeba na dva dny, ale pak mě najednou něco napadne a popožene dál. I když spousta věcí je asi řízených osudem. Někteří lidé přitahují smůlu víc. Jiní jsou zase dětmi štěstěny. Ale asi je to dané tím, co člověk vyzařuje. Když je někdo utrápený, tak to ten druhý vycítí a odtrhne se od něj. Důležité je takové stavy nějak přemoct a postavit se k nim čelem. A pak osud i pro takového člověka začne pracovat jinak. Je to zkrátka půl napůl.