Květa Fialová: Pepíčka miluji, jako by mi bylo 16! | Pro ženy | Blesk.cz

Květa Fialová: Pepíčka miluji, jako by mi bylo 16!

25. dubna 2010 | 05:32

Před čtrnácti dny ji přivezli do nemocnice s infarktem a krvácením do břicha. Když s ní mluvíte po telefonu dnes, je plná optimismu a těší se ze života.

Květa Fialová (80) má totiž proč žít – má svou velkou lásku v Uherském Hradišti, herce Josefa Kubáníka (35). Co si o její nové lásce myslí okolí? Jak zdolává nemoc?

Jak se vám daří?
„Děkuju za optání, už je to lepší. Myslím jen na ty dobré věci, na lásku…“

Nemoc vás v poslední době zaskočila už párkrát. Nepočítáte s tím, že trochu zatáhnete za brzdu?
„Ale vždyť já to nepřeháním. To jsou věci v divadle, které hraju už čtrnáct let. Akorát to vychází na každý den.“

Mezitím ale třeba jezdíte do Uherského Hradiště, kde máte roli v dramatu Harold a Maude…
„Toho bych se nerada vzdala, protože je to můj splněný sen – a hraju to s Pepíčkem.“

Na co se těšíte domů, až vás lékaři pustí?
„První, co udělám, že se pomazlím se svým kocourkem – teď se mi o něj stará kamarádka – a budu si číst. Já totiž rádio ani televizi téměř nezapínám, protože mám pocit, že je v nich kulturní plevel.“

Chodí vás váš Josef navštěvovat do nemocnice?
„On toho má moc, prakticky každý večer hraje v Uherském Hradišti, a tak si telefonujeme. Takže teď se můj život skládá z toho, že každé ráno zazvoní telefon a mluvíme spolu. Během dne mi pak na mobil přijde několik zpráv. To nyní tvoří můj svět. Říkám, že je to droga, která mi ze života udělala ráj.“

V knížce Zákony štěstí, která zanedlouho vyjde, jste popsala váš vztah. Je to, anebo není láska?

„Pepíček mi dal velký dar, který jsem nikdy v životě neměla. Bude to znít možná hloupě, dal mi servis nádherné lásky. Je to láska, která nemá nic společného s jinými lidskými podlažími než s duší. To bylo pro mě celoživotně vždycky to hlavní. Je nádherné, že mohu na konci svých dnů prožívat něco v této formě.“

Vy jste takovou lásku nikdy neprožila?
„V podstatě jsem žádné lásky nikdy neměla, protože jsem se určitým záležitostem vyhýbala. Jen s manželem Pavlem, který se obětoval celých dvaapadesát let… Setkání s Pepíčkem je učiněný zázrak. Povídáme si o všem, co jsme zažili, známe své rodiny, navštěvujeme se, hrajeme společně divadlo…“

Co o vašem zvláštním vztahu soudí vaši příbuzní a přátelé?
„Mohou si myslet, že jsem jeho prababička. Jenže já ho miluji, jako by mi třeba bylo šestnáct let. Mohu ho milovat jako svého syna, zahrnout ho všemi druhy lásky, ovšem bez těla. Může mě třeba vzít za ruku, ale je to láska duševní.“

Jak se projevuje jeho láska k vám?
„Měla jsem těch mých osmdesát. Přijela jsem do Hradiště, tenkrát jsem bydlela u Pepíčkovy rodiny. Když jsme vystupovali z auta, zeptala jsem se Pepíčkova švagra Ondřeje, jestli máme doma nějaké šampaňské, že si musíme připít, a on na to, že se nějaké najde. Pak jsem vstoupila do pokoje a tam bylo na různých místech osmdesát lahví šampaňského a Pepíček mi k nim dal osmdesát vlastnoručně vyrobených slunečnic! Já jsem se jen sesunula k zemi a plakala a plakala. Tomu se říká absolutní láska a štěstí. On totiž Harold dá Maude k osmdesátým narozeninám ve hře slunečnici a šampaňské, takže v tom byla i tato symbolika.“

LÁSKU JÍ VZALI VOJÁCI

Květa Fialová se narodila před osmdesáti lety na Slovensku. Její maminka byla malířka a sochařka, tatínek voják. Během druhé světové války odešla rodina do Čech, kde dospívající Květu poznamenal traumatizující zážitek. Znásilnili ji ruští vojáci a ona se rozhodla žít život téměř bez sexu, což v podstatě respektoval jen její manžel – režisér Pavel Háša (zemřel loni).

Hrála například v Divadle ABC v době, kdy je řídil Jan Werich, mezi její slavné filmové role patří zpěvačka z Limonádového Joea nebo obsazení v Hříšných lidech města pražského. Nyní vystupuje hlavně v Rokoku a společně s Josefem Kubáníkem v Slováckém divadle ve hře Harold a Maude.

DÍTĚ MÍSTO MUŽE

Kdybych měla v životě volit, jestli budu mít dobrého muže, ale nebudu mít dítě, nebo jestli budu mít dítě bez muže, vybrala bych si dítě. Je to důležitá zkušenost. Ženy, které nemají děti, jsou jiné. Mateřství dodává určitou vlastnost. Kdo nemá děti, více se soustředí na sebe. Nepozná určitý druh citu. Příchod Zuzanky do mého života byl pro mě nesmírně důležitý. Narodila se 4. prosince 1962.

PŘÍPRAVA NA SMRT

Celý život žijeme s vědomím, že jednou zemřeme. Proto bychom se k té jediné jistotě, kterou máme, měli chovat vstřícně a už se na ni předem připravovat. To vědomí je důležité, abychom toho pokazili co nejmíň. Do skříně si připravíme dvě ramínka a pořídíme si dva druhy oděvů – pro hrob a pro krematorium. Do krematoria se oblékneme lehčeji, protože je tam teploučko, a taky dbáme, aby to bylo veselejší. Do hrobu si vybereme pořádnou čepici kvůli chladu a červíčkům. Ale zařídíme se s vědomím, že to ještě unosíme.

JOSEF KUBÁNÍK O KVĚTĚ

„Co je to za druh vztahu? Rozhodně nespadá do žádné běžné kategorie typu »matka – syn«. Sám nevím, co to je, a i když se to snažíme rozlousknout, nevede se nám to. Myslím ale, že okolí tomu rozumí. Také to neumí pojmenovat, ale zkrátka vidí, že se máme rádi. Kolegové mi v divadle říkají, jak je dojemné, když Květu opečovávám. Víme o sobě hodně a máme spoustu společného. Možná ale, že se najdou i tací, kteří by se nám chtěli posmívat. V tom případě jsme ideální dvojice. My víme, že je to jinde.“

DOPIS HITLEROVI

Když začala válka, vůbec jsem neměla představu, co tohle slovo znamená. Až teď vím, že v ní zabíjí jeden druhého. Abych v tom měla jasno, rozhodla jsem se ve svých deseti letech napsat Hitlerovi. Uměla jsem trochu německy, a tak jsem mu poslala dopis. Ptala jsem se ho v něm, jestli má české děti také rád. Po nějaké době mi naprosto nečekaně přišla odpověď z říšské kanceláře – obálka s hákovým křížem. Tatínek zíral, všude se to rozkřiklo, byla to ostuda. Hitler mi odepsal, že české děti má také rád, a k tomu přiložil svou podepsanou fotografi i. Ta pak někde zmizela na smetišti mých dějin.

Autor: Zuzana Pšenicová