Úterý 22. září 2020
Svátek slaví Darina, zítra Berta
Jasno 23°C

Zora Jandová: Čím jsem starší, tím se mi na světě líbí víc a život si užívám!

3. srpna 2009 | 11:55

Za Zorou Jandovou (50) jsme s fotografem vyjeli do Mníšku pod Brdy, kde už několik let žije se svým manželem Zdeňkem Mertou a dcerami Esterkou (8) a Viktorií (18).

Usedli jsme k dlouhému jídelnímu stolu a já jsem nevěřila vlastním očím, kde usměvavá herečka a zpěvačka bere tolik energie. Ještě jedna věc mě překvapila. A sice, jak skvěle ve svých padesáti letech Zora Jandová vypadá. Na její tváři jsem marně hledala jedinou vrásku.

Zora Jandová
Zora Jandová
Autor: Michal Protivanský

Pozitivní energie z vás vyzařuje na všechny strany. Kde berete to neuvěřitelné nadšení?
Nevím.

Myslíte, že je to vrozené?
Moje babička měla spoustu energie a dožila se vysokého věku. Takže je možné, že se energie opravdu dědí. Podoba v našem případě určitě ne, ale přístup k práci ano. Ona byla pořád veselá. Stále si zpívala, takže to asi opravdu máme společné. Kdyby tohle moje holky aspoň částečně podědily, tak se jim bude hezky žít. Možná je to se mnou někdy na zabití, ale každý si můžeme zvolit svou vlastní cestu. Na druhou stranu já nikoho neotravuji. Když někdo otravuje, je s ním rozhodně horší život.

Nikdy do ničeho nenutíte – ani děti, ani manžela?
V určitém věku dítěte asi každý rodič, a to i ten neotravný, otravuje. Já jsem zastánkyní toho zkorumpovat děti láskou. To se podle mne vyplácí. A pak se to s nimi snažit nějak přežít. Zkusit to vydržet. Ale nemůžu si stěžovat. S dětmi vycházíme bezvadně. Asi je to i tím, že je mezi nimi tak velký rozdíl, a že byly obě moc chtěné. Ta první byla vymodlená a ta druhá byla darovaná, když už jsme to ani nečekali. Je to fakt jiné, než když je matka v jednom kole a kolem ní pobíhá hromada capartů. My máme barevný život.

Máte na sebe vzájemně dost času?
Důležité je na chvíli se zastavit. Nešílet. Co je třeba úplně senzační na taj-či (čínské cvičení, které Zora Jandová vyučuje – pozn. red.), je to, že je v něm čas vnímaný jako relativní. On se třeba na jednu chvíli zpomalí nebo zastaví a pak jde sám proti sobě. Čas je zvláštní veličina. Proto, když se mě někdo ptá, jak stíhám tolik věcí najednou, odpovídám, že především nemám pocit, že něco stíhám. V momentě, kdy si budete říkat, že musíte stihnout ještě to a to, se štvete. Když si ale budete snažit věci užívat a prožívat, váš mozek bude pracovat úplně jinak.

Zora Jandová
Zora Jandová
Autor: Michal Protivanský

Existuje nějaká konkrétní rada, jak to udělat?
Na škole jsme měli předmět personální management (Zora Jandová v současné době dostudovává dvě vysoké školy – pozn. red.). Brali jsme tam, jak řídit sami sebe. A tak jsme dostali za úkol zaznamenat si minutu po minutě, kolik nám trvají jednotlivé aktivity. To si pak sáhnete do svědomí. Přistihla jsem se, že třeba při čištění zubů mám tendenci si přidávat. Normálně si člověk ani neuvědomí, jak jsou tři minuty dlouhá doba.

Jak dlouho jste svůj denní rytmus zaznamenávala?
Minutu po minutě jsem sledovala svou činnost po dva týdny. Bylo to shodou okolností před Vánoci a měla jsem tenkrát opravdu pocit, že nic nestíhám, málo spím a že jsem příšerná matka, protože se svým dětem málo věnuji. V momentě, kdy jsem si to napsala, jsem ale zjistila, že spím minimálně šest hodin, což už je v mém věku docela přirozené. Většinou to bylo ale dokonce osm hodin. Dále jsem zjistila, že jsem se svými dětmi paradoxně dost často. Ale je to třeba tak, že jedeme tři hodiny autem na mé představení. Jenže to znamená, že spolu celé tři hodiny mluvíme, což by se nám doma ani nepovedlo. To všechno se ukázalo, až když jsem to měla na papíře. A ještě jsem si dokázala najít hodně času sama pro sebe, protože jsem zjistila, že mám rezervy.

Tak to se divím, když studujete, cvičíte, hrajete, zpíváte, pečujete o domácnost a děti, a ještě rehabilitujete hokejisty. Jaké to vůbec je, pracovat se sportovci?
Jsme s hokejisty už třetí rok a tak se zdá, že jsou se mnou poměrně spokojení. Ale samozřejmě: jsou to mladí krásní muži. I když vím, že pro ně už jsem za zenitem všech jejich tužeb, udržuje mě to v kondici psychické i fyzické. A řekněme i ženské.

Zora Jandová
Zora Jandová
Autor: Michal Protivanský

Jednou ze škol, které studujete, je fakulta tělesné výchovy a sportu. Udržíte i tam krok s mladými?
Nedávno jsem třeba byla na vodě, protože jsem potřebovala dostat zápočet. Jela jsem na lodi s takovým bezvadným mladým klukem, který mě učil i fitness. A ten mi říkal, že má stejně starého kamaráda, který má nalepenou moji fotku ve skříňce. V ten okamžik jsem se vyděsila, jestli mi neunikla nějaká fotografie z mládí. Ale bylo to jinak. Byl to nějaký článek, ve kterém jsem mluvila o pozitivním myšlení. Připadalo mi to úchylné i úžasné zároveň. Udělalo mi to opravdu radost, protože člověk ani nepočítá s tím, že by ho tato generace vůbec ještě slyšela. No a pak nemějte skvělý životní pocit, když si vás kluci dávají do skříňky. A to nikoliv kvůli vnadám, ale kvůli pozitivnímu myšlení.

Sjížděla jste řeku poprvé?
To ne. Zopakovala jsem si to po několika letech. Zrovna bylo studené deštivé počasí, a tak jsem nakonec psychicky nevydržela a šla jsem si ještě ráno koupit neopren. Sice jsem vypadala jako Marťan, ale vodu jsem si fakt užila. Jen třikrát jsem měla nepříjemný pocit mírného chladu. Na rozdíl od ostatních, kteří se zimou doslova třásli. Už jsem prostě nechtěla zažít diskomfort zimy. Na to už jsem dost stará.

Připouštíte si někdy pocit, že stárnete?
Naopak: mně se na světě líbí čím dál tím víc. Opravdu si to užívám. Myslím si, že jsem teprve v polovině, čemuž odpovídá i název mé poslední desky Fifty Fifty. Je to půl na půl. I když jsme fatalistka a věřím, že máme osud napsaný, mám pocit, že v mém případě to bude zadlouho.

Zora Jandová
Zora Jandová
Autor: Michal Protivanský

Měla jste vůbec někdy období, kdy jste se cítila „pod psa“?
To víte, že jo. O to víc si pak člověk váží toho, co má. Vím, že jsou lidé, kteří se dostávají k určitým věcem mnohem obtížněji. Ale myslím si, že vždycky existuje nějaké řešení. Vždycky se nabízí nějaká cesta, jak věci aspoň trochu vylepšit. Je fakt, že bych chtěla, aby se tomuto naučily i naše holky. Aby jim nebylo lhostejné soucítit s ostatními. A je jedno, jestli je to u sousedů nebo na druhém konci světa. Nebo jestli jsou to lidi, zvířata či kytky. Moc si přeji, aby si tyto souvislosti uvědomovaly.

A uvědomují?
V případě starší dcery Viktorky jsem byla trochu na pochybách. Přece jen žije v podmínkách, které jsou nadstandardní. Proto jsem se bála, aby nebyla zhýčkaná. Ale pak jsem viděla záznamy z jejích expedicí. Účastní se totiž mnoha přírodovědných projektů. A pochopila jsem, že je to dítě, které stanuje ve sněhu a plazí se v prosinci nebo únoru v nějakém potoce v jeskyni. Pomáhají totiž speleologům vyndat bahno z nově objevené jeskyně. Já bych tam nevlezla ani v neoprenu. A ona přitom ani necekne. Když jsem to viděla, úplně mě to nadchlo. Říkám si, že když tohle vydrží, pak je vše v pořádku. Vím, že je k sobě tvrdá a dokáže se uskrovnit. Nevím sice, z jaké části to způsobila naše výchova a z jaké je to její povahový rys, ale jsem moc šťastná. To rodiče potěší.

Zítra čtěte: Jaký módní styl Zora upřednostňuje, které barvy jsou její oblíbené a nosí radší kalhoty nebo šaty? To vše se dozvíte už zítra na stránkách Blesk.cz.

Autor: Alena Dušková