2°C
Tomu se Petra upřímně směje a mně je jasné, že právě smích, optimismus a umění pracovat tak akorát jsou jejím spolehlivým elixírem, který by si měla umět vyčarovat nejen legendární Saxana.
Patříte k milovnicím zvířat? Kolik jich doma máte?
Mám tři kočky a jednoho jezevčíka Wajdu. Abych byla přesná, tak mám dvě kočky a jednoho kocoura, který se mnou žije v Praze, je to můj miláček. Ty dvě kočičky bydlí nastálo na chalupě.
Kdo se o ně stará, když jste v Praze nebo na cestách?
Můj muž (muzikant Jiří Pracný - pozn. red.) je jezdí každý týden krmit. Naštěstí máme na chalupě sousedku, se kterou se v péči o její i naše kočky střídají. Nejšťastnější jsem tam v létě, kdy mám tu svou smečku pěkně pohromadě. Teď jsme jeli zahrát do Brazílie, Wajdu jsme svěřili do péče synovi mého muže. Nehlídal poprvé a náš rozmazlený pes ho má opravdu moc rád. No a kocour putoval ke kamarádkám na chalupu, aby si užil venkovského života. Sousedka měla tentokrát permanentní službu. Zvířata to přežila v pohodě, to jenom nám se hodně stýskalo.
Všichni kolem mě si stěžují na nedostatek času? Jak jste na tom vy?
Já mám „svého“ času dost, protože chci. Umím si to ohlídat, ale musela jsem se to taky naučit. Práce sice šlechtí, navíc přinese i zajímavé peníze, jenže ty si pak už stejně nemáte kdy užít. Takže si kupujete pro radost drahé a zbytečné blbiny, abyste si alespoň udělala radost, která vám ale dlouho nevydrží. Jedete na luxusní dovolenou, máte pěkné auto, třeba i dům, jenže si stejně připadáte jako štvanec. Já vystupuji osmkrát do měsíce, a tak mám najednou čas na všechno, co mě baví. Zní to jednoduše, ale chce to disciplínu tenhle stav udržet.
Co vás teď nejvíc zaměstnává?
Přemýšlení, proč jsem vlastně tady a co bych měla přednostně na sobě vylepšovat – a tím rozhodně nemyslím plastické zákroky za účelem udržení věčného mládí. Zachovávat zdání, že jsem pořád mladá kočička k nakousnutí, je velmi vyčerpávající a zabere to spoustu času, který vám pak chybí na rozumné věci. K těm samozřejmě patří i dělat svoji práci, tedy zpívat co nejlépe a co nejlepší písničky, které diváky v sále potěší.
Máte nějaký pomyslný signál, který včas zahlásí „Stop, přibrzdit, je třeba si odpočinout!“?
Ano, ten jsem naštěstí měla vždycky. Když jsem zjistila, že jsem protivná a podrážděná a že mi cuká víčko, hned jsem věděla, že to přeháním. Víte, dělat svoje povolání, jak nejlépe umíte, je určitě správně, ale když už pak nevíte, kolikátého je a kde že to máte večer vystupovat, tak to už je špatně. Když má zpěvák hodně práce, tak je to samozřejmě známka úspěšnosti, což potěší, ale v osobním životě se to většinou odráží velmi negativně. Jde o to, co si vyberete jako prioritu. Já se vždycky snažila o jakýsi kompromis. Ode mě nikdy nikdo neslyšel větu, že mám smůlu na chlapy. Když chcete dobrého chlapa, tak si na něj musíte udělat čas.
Co je pro vás nejpříjemnější letní relax?
Les, příroda vůbec, vaření na chalupě a moje zvířata kolem. Ráda chodím na houby, protože jsem hamoun a nenechám v lese nic, co by se nedalo sníst nebo zavařit. Baví mě vymýšlet přípravu hub na všechny možné způsoby. Jestli je pravda, že se v nich koncentrují těžké kovy, tak už chápu, že mám po prázdninách vždycky o dvě kila víc. Pokud to ovšem není tím, že pořádám i zmrzlinové orgie.
Spolupracujete s manželem… prozradíte nám, jaké to má výhody a nevýhody?
Jsme už spolu hodně dlouho, jsme taková revoluční láska. Začali jsme si spolu, když se zvonilo klíči na Václaváku. Určitě mi věříte, že o výhodách a nevýhodách spolupráce a spolužití můžu mluvit velmi fundovaně a dlouho. Pracovní stránka našeho partnerství, to je „brnkačka“, protože o práci a z toho vyplývajících povinnostech se domluvíte vždycky, stačí si určit pravidla.
A jak je to v osobní rovině?
Pěstovat citový vztah, to je jiná disciplína, tady vám pravidla moc nepomůžou. Člověk je potměšilá potvora, která má chuť je občas porušovat. Případné problémy pak může vyřešit jen vzájemná láska a nic jiného. Ta umí i promíjet a odpouštět. Dát někomu „padáka“ z práce je jednodušší než dát někomu padáka po dvaceti letech společného života v dobrém i zlém. Když můj muž zapomene poslat smlouvy nebo zapomene doma kostým na vystoupení, tak to už se mnou nehne, kdyby si ale chtěl pořídit jinou ženu, tak by mi to utrhlo srdce. To jistě chápete.
Vaše dcera Bára také zpívá? Radíte si vzájemně, bavíte se o profesních věcech?
A víte, že ani ne? Ona zpívá v dámské vokální skupině Yelow sisters, což jsou čtyři krásně znějící hlasy. Písničky si skládají samy. Je to úplně něco jiného, než co dělám já, takže jí nemůžu radit. O našich osobních, ženských postojích k životu si ale povídáme hodně. Tedy, když u toho není žádný chlap, ten by ty naše řeči určitě nevydržel. Jsou na takovou lehce feministickou notu.
Těšíte se na roli babičky?
Máte pravdu, že Bára už má, jak se říká na čase. Ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by mě chtěla povýšit do stavu babičkovského. Kdybych nakonec žádné vnouče neměla, nejspíš bych to přežila. Ono by mi taky ani nic jiného nezbylo. Ale dceři bych mateřství moc přála. Je hodně zpěvaček mé generace, které děti neměly vůbec nebo je svěřili do výchovy někomu jinému. Dnes se situace změnila a zpěvačky a herečky mají početné rodiny. Přesto je všude kolem spousta mladých holek, které nemají perspektivní vztah a tudíž ani děti.
Co za tím podle vás vězí?
Nejspíš je to tím, že chlapy neženou žádné biologické hodiny. Uvažují tak, že ve čtyřiceti nebo v padesáti budou mít ještě dost času na to, aby si pořídili potomka. Ale samozřejmě s o dvacet let mladší partnerkou.
Byla vám někdy popularita na obtíž?
Ne, to ne. Naopak, už v dobách minulých mi třeba prodavačky daly banány nebo toaletní papír „pod pultem“, jak se tenkrát říkalo. Bylo to jen díky mému populárnímu obličeji. Vždycky jsem to vnímala jako celkem nezaslouženou výhodu.
Co pro vás znamenal po letech návrat k Dívce na koštěti?
Víte, o pokračování Saxany se během mého života občas mluvilo, takže mě to zas tak nepřekvapilo. Ta možnost tu vždycky byla, i když jsem na ni nijak moc nevěřila. A nakonec ta realita nastala až ve chvíli, kdy už jsem to vůbec nečekala. Ale tak to v životě je, některé věci se dějí jindy, než by se podle vás dít měly. Natáčení bylo moc fajn, probíhalo v příjemné atmosféře.
Těšíte se na premiéru?
No jistě, jen zatím nevím, kdy se jí dočkáme. Dokonce mě napadlo, že si na tuto příležitost po letech ušiji sama nějakou „róbu“. Protože ty žluté šatičky, které jsem měla v poslední scéně Dívky na koštěti, když jdu po náměstí se sádrou na noze, jsem si ušila sama. Hezky by to navazovalo. A v životě je fajn, když na sebe věci navazují tak, jak mají.
